Knihovna naší školy

Alchymie a alchymisté v dobách minulých

Legendárně je původ alchymie připisován egyptskému božstvu Thotovi (nazývanému též Thovt, Tehuti,Taat, řecky Hermes Trismegistos -Hermes Třikrát mocný), který byl pokládán za učitele Ísidy , ochránce chrámových knihoven, vynálezce písma a věd a autora posvátných knih; byl bohem míry a počtu a je pokládán též za autora základního hermetického textu, Smaragdové desky , v němž je zhuštěně podáno celé hermetické učení, tj. i celá alchymie. Egyptských alchymistických textů se dochovalo jen málo (např. tzv. Leydenský papyrus a jiné), protože na konci III. stol. je dal Dioklecián vyhledat a spálit. Řada dobře zachovalých papyrů, uložených patrně v hrobce egyptského hermetika, byla z velké soukromé sbírky postoupena r. 1828 holandské vládě a je uložena v Leydenu. Jde o papyry psané většinou řecky -tedy již o Řeky zprostředkovanou staroegyptskou alchymii z III. stol. po Kr., uchovanou jen ve zlomcích. Slovo alchymie použil jako první patrně sicilský astrolog Firmicus Matemus, žijící ve IV. stol. po Kr.

Z této doby pochází též klasický pramen, připisovaný neprávem Demokritovi, Physika kai Mystika, v němž se o alchymii hovoří jako o "egyptském umění".

Dědicem Hermovým měl být Agathodaimon ( egyptský Chnubis, bůh s hlavou skopce, Řeky zobrazovaný jako had), jemuž jsou rovněž připisovány alchymistické traktáty. Velmi důležitým pramenem staroegyptské alchymie a hermetismu vůbec je řecky psaný dopis Ísidy jejímu synu Hórovi. Dále jsou to spisy řeckých alchymistů Olympiodora (V. stol. po Kr.), kde je mnoho citátů z Herma a Agathodaimona a Zosima (zhruba z téže doby), který studoval v Alexandrii a jehož spisy mají vysokou hodnotu esoterní. Olympiodoros některé Zosimovy spisy komentoval.

Velkou pohromou pro prameny egyptské i řecké alchymie bylo zničení Serápisova chrámu v Alexandrii r. 390 po Kr. Asi v VIII. stol. po Kr. shrnul vysoký byzantský dvořan Theodoros spisy řeckých alchymistů do tří velkých antologií, které jsou souhrně nazvány Corpus alchimisticum. Podrobně o rané etapě dějin alchymie pojednal zejména M. Berthelot (Les origines de l'alchimie, 1885), který též ve spolupráci s C. S. Ruellem shrnul ve třech svazcích staré řecké alchymistické spisy (Collection des anciens alchimistes grecs, 1887-1888).

Alchymii kromě Řeků šířili též poslední dobyvatelé Egypta Arabové. Z arabských pramenů je nejdůležítější dílo Geberovo (Džábírovo) z VIII. stol. po Kr., které obnáší 22 alchymístických spisů, především o "životě kovů" a zásadách fyzické alchymie. Arabští alchymisté se kromě toho věnovali zvláště problémům přípravy elixírů. Geberovo dílo velmi silně ovlivnilo evropskou středověkou alchymii, která byla v podstatě pěstována především jako "výroba zlata". Arabská alchymie pronikala do Evropy zejména přes Španělsko, především zásluhou Averroese (Ibn Rošd) na konci XII. stol. po Kr.

Jeho současníkem byl velký hermetik a alchymista, přírodovědec, filosof a teolog Albertus Magnus, který je prvním klasikem středověké evropské alchymie.

V téže době žil i významný filosof a hermetik Roger Bacon a arabský alchymista a lékař Avicenna (Ibn Sína, autor cenné filosofické encyklopedie; ten je však mnohdy pokládán za odpůrce alchymie). Křesťané ze západní Evropy se seznamovali s arabskou alchymií na univerzitách, jež Arabové koncem VIII. stol. po Kr. založili v Cordobě, Seville a Toledu. V některém z těchto středisek učenosti vznikl významný alchymistický spis, jehož autor není znám, Porada o sňatku boha Slunce s Měsícem, kde jsou již naznačeny základy spirituální alchymie a jehož symbolika měla velký vliv na pozdější spisy o alchymii. Arabové zprostředkovali západní Evropě též znalost Smaragdové desky. Arabské alchymistické spisy pak byly překládány do latiny (např. Geberův spis De alchimia, 1529, a jiné). Dominikánský mnich a řezenský biskup Albertus Magnus (Albert von Bollstaedt, 1193-1280) je pokládán za klasika křesťanské středověké alchymie a je mu sporně připisována řada alchymistických pojednání (např. Liber de alchimia); jeho nesporné dílo De mineralibus ovšem prozrazuje hluboké znalosti alchymie. Jeho anglický současník Roger Bacoa (1215-1294), františkán a velký přírodovědec, je mimo jiné autorem alchymistického spisu Speculum alchymiae (Zrcadlo alchymie) a řady dalších pojednání o alchymii.

Významným italským alchymistou byl Arnaldi (Arnaldus) de Villa Nova (Villanovanus; 1235/1240-1312), proslulý lékař, znalec všech hermetických věd, pronásledovaný katolickou církví za své spisy i okultistickou praxi. Studoval arabskou alchymii přímo ve Španělsku, zabýval se destilací a připravil značný počet léčebných prostředků, mimo jiné "aurum potabile". Napsal řadu významných alchymistických pojednání, z nichž nejdůležitější je Rosarium philosophorum (Růžová zahrada filosofů). (Arnaldi de Villa Nova Chymische Schriften, Frankfurt und Hamburg 1683, obsahující devět jeho nejdůležitějších alchymistických spisů.)

Dalšim známým alchymistou středověku byl žák de Villa Novy a R. Bacona, teolog a dobrodruh Raymundus Lullus (1235-1315), jemuž je neprávem přisuzováno mnoŽství alchymistických spisů velmi rozdílné hodnoty.

Jedním z největších středověkých alchymistů byl benediktinský mnich Basilius Valentinus, který žil kolem poloviny XV. stol., pravděpodobně v klášteře v Erfurtu. Je autorem proslulého díla O velkém kameni prastarých mudrců, které je též -pro dvanáct kapitol, z nichž sestává nazýváno Dvanáct klíčů hermetické filosofie (Fratris Basilii Valentini Tractat von dem grossen Stein der Uhralten ..., Hessum 1612). Spolu s dalším proslulým spisem Triumphwagen des Antimon a dalšími je jeho základní dílo obsaženo ve sbírce deseti traktátů (BasiIius Valentinus Chymische Schriften ..., 3. vyd. Hambourg 1700).

Významným francouzským alchymistou byl Nicolas Flamel (1330-1418), žijící v Paříži, pravý adept a jeden z mála těch, kterým se podařila skutečná transmutace obyčejného kovu ve zlato. Díky tomu značně zbohatl, ale věnoval mnoho peněz na charitativní účely a stavbu kostelů. Transmutací provedl v poledne dne 17 .ledna 1382 v Paříži ve svém domě a v přítomnosti své ženy Perenelly, která mu pomáhaIa rozluštit okultní spis, jejž náhodou získal a v němž objevil tajemství transmutace. Ze jmění, které získal několika transmutacemi, založil pak se svou ženou čtrnáct nemocnic a nechal v Paříži postavit tři kaple a sedm kostelů. Tajemství transmutace bylo zachyceno v alegorických scénách na portálu kostnice pařížského Hřbitova neviňátek a existuje dnes v mědirytinové kopii. Flamel zanechal řadu alchymistických spisů (Flamel N.: Chymische Werke ..., Hambourg 1681), z nichž nejvýznamnější je enigmatická Kniha hieroglyfických figur .Flamelovo dílo přetiskl a komentoval významný francouzský znalec alchymie A. Poisson (Nicolas Flamel: sa vie, ses fondations, ses reuvres, Paris 1893.)

Za nejvýznamnějšího alchymistu středověku, ač byl spíše spagyrikem, je pokládán německý lékař Theophrastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus (1493-1541). Jeho učitelem byl údajně sponnheimský opat Tritthemius, jeden z největších znalců okultismu té doby. Paracelsus hodně cestoval a na svých cestách se mnoho naučil a získal mnoho praktických zkušeností. Ačkoli byl znalcem hermetické filosofie, chápal alchymii, kterou ztotožňoval se spagyrií, spíše prakticky a omezoval se na zhotovování spagyricky připravených léčiv, která nazýval arcana. Napsal řadu alchymistických spisů, které vyšly v četných reedicích jeho sebraných spisů.