Čarodějnictví inkvizice 2.část
Středověké představy o magii
Isidor Sevilský ve svém díle Etymologie (ze 7. stol.) mluví o magii jako o “umu, který v mnoha místech a mnoha dobách dán lidem “škodlivými anděly” či démony”. Praví, že magi (čarodějníci) jsou známi jako malefici (škůdci, zločinci), neboť páchají velké zločiny – vnáší nepokoj do lidských myslí, pomocí kouzel zabíjejí lidi a balamutí je svými šalbami.
Isidor se však hlavně zabývá seznamem různých druhů magie, přičemž většina z nich jsou odrůdami hadačství či věštectví: geomancie je hádání ze země, hydromancie z vody, aeromancie ze vzduchu, pyromancie z ohně, inkantace (zaříkávání) používá slovních formulek; haruspex věští z vnitřností, augurové a auspexové (ptakopravci) sledují let a zpěv ptáků a další znamení téhož druhu, prostřednictvím nekromancie lze oživit mrtvé a klást jim otázky, astrologie usuzuje podle hvězd, atd. Když Isidor dokončí soupis těchto různých druhů magie, prohlásí, že všechny pocházejí ze zhoubného spojení lidských bytostí a nehodných andělů a v důsledku toho se jich mají křesťané vystříhat. Neupřesňuje, jakým způsobem ten který druh magie čarodějníci provozují, ale jeho komentář napovídá, že pokud čáry působí, je tomu tak díky démonické pomoci.
Na Isidora se odvolává spisovatel a teolog Hugues de Saint-Victor, který ve 12. století utřídil magii do jasně vymezených souborů, pěti skupin zvaných "mantice", které zahrnují 1. nekromancii a hádání ze všech čtyř živlů - země, vzduchu, ohně a vody; 2. ”mathematica”, která zahrnují hádání z vnitřností, ptakopravectví a užívání horoskopu, 3. "sortilegium" (tažení losů), "maleficium" (čáry) a "praestigium" (šalby). Zajímavé je, jak malefici (čaroděje) definuje: "Ti, kdož zaříkáváním či démonickými ligaturami anebo jinými škodlivými prostředky páší strašlivé skutky s pomocí či podporou démonů". Démoni inspirují a vzdělávají čaroděje a pomáhají jim. Hugues však také mluví o čarodějích, kteří uzdravují - remedia, a zvláštní procedury, o nichž se zmiňuje, by mohly být využit k léčbě. Zaříkávání a čáry jsou ve středověké Evropě běžnou praxí, zvlášť u léčit kteří nemají univerzitní vzdělání. Hugues jako by naznačoval, že léčení stejně jako kletbu lze považovat za magii; čarodějové prohlašují, že léčí, způsobují však nemoc, ne-li těla, tedy alespoň ducha.
Johann Hartlieb v polovině 15. století ve své Knize veškerých zapovězených umění podává o magii podrobnější zprávu. Hartlieb, který sám byl adeptem některých okultních nauk, dospěl však k názoru, alespoň navenek, že jsou démonické a zavrženíhodné. Podává sice četné informace o tom, jaký mají účinek, na každém kroku však upozorňuje, že jsou škodlivé a člověk se jich má vystříhat.
Pro Isidora, Huguese i Hartlieba magie funguje - pokud opravdu funguje – toliko díky démonům, kteří ji vnukají lidem a učí je, a co je důležitější, plní jimi požadované skutky.
Na druhé straně se po celá staletí mělo za prokázané, že přirozený svět v sobě tají skryté síly, které mohou vyvolat neobyčejné následky. Jsou málo známy a jen těžko, nebo vůbec, se dají vyložit jako přírodní zákony . Zmínky o nich se objevují již ve starověku, např. ve spisech Plinia staršího. Znal je i sv. Augustin a věřila v ně většina vzdělaných lidí až do novověku. Výraz “magické” se pro ně objevuje až ve 13. stol. Koncem 15. stol. se Marsilio Ficino zmiňuje o magických silách hvězd a planet, které jsou skryty v rostlinách, drahokamech apod. a slouží lidem. Podle něho jsou to dary od Boha ukryté v lůně přírody.
Ve středověké Evropě se tedy sváří dvě protichůdná pojetí magie – démonická, která předpokládá vzývání démonů za různými účely; a přírodní, která může splnit stejné požadavky a která svoji moc těží ze skrytých sil přírody. Hranice mezi nimi je plynulá a velmi sporná.
Magie lékařská a ochranná
Kouzla působí jako magická, protože užitá slova mají skrytou moc – někdy sama slova podporují uzdravení, ač je nemožné vysvětlit, jak je to možné. Proto se působení slov nazývalo “tajné” či “okultní”. Léčení či prevenci některých chorob umožňovaly též byliny a části živočichů, ovšem také jen těžko vymezitelným způsobem. Mnoho lidových léků vyžadovalo sledování drah planet a hvězdná znamení – např. některé byliny mohly vyléčit demenci, když se ovázaly chorému kolem hlavy v červeném šátku v určitém astrálním znamení, když měsíc dorůstal. Léčitel se často také opíral o symbolické znaky, aby určil moc rostlin a jiných přírodnin – podobala-li se nějaká rostlina např. játrům, či je alespoň připomínala názvem (viz. jaterník podléška), mohla nesporně pomoci při chorobách jater. Léčitel musel též přihlížet k různým rituálním zápovědím, např. jak, kdy a kdo smí byliny sbírat a co při tom musí říkat nebo dělat.
Mnohá ze zaklínadel pro uzdravování byla prakticky totožná s modlitbami a požehnáními. Např. byli-li běžné modlitby z Bible napsány na listech rostlin nebo pergamenu a nošeny, zažehnávaly neštěstí. Tyto praktiky lze spíš nazývat pověrou než magií a hranice je velmi nezřetelná. Modlitby mohly též být kombinovány se slovy s magickou mocí. Další kouzla vyvolávala moc posvátných osobností, např. K zastavení silného krvácení se upomínal Kristus v Jordánu; proti jedu bylo možno se odvolat na Jana Křtitele.
Kouzla se často obracela k nemoci samé (přikazovala horečce, aby polevila) nebo tomu, kdo ji způsobil (červ, skřítek, démon). Kouzla běžně doprovázela užívání léků a umožňovala rozhodnout, jak je lze kombinovat ( k léčbě kousnutí vzteklým zvířetem jistá příručka ze 14. stol. doporučuje kůrku chleba, na níž je napsáno : +bestera+bestie+nay+brigonay+dictera+sagragan+es+domina+fiat+fiat+fiat).
Ochranné amulety využívaly, podobně jako kouzla, moc obsaženou v předmětech z přírody i ve slovech. Využívaly se jako ochrana před nemocí a jiným neštěstím (rozmarýn odháněl jedovaté červy a zlé duchy, pomazání lví krví chránilo před ostatními zvířaty…).
Magická medicína sama o sobě většinou nebyla příčinou stíhání, když se však stav pacienta horšil, místo aby se lepšil, byli léčitelé nařčeni, že jim podlomili zdraví špatnými magickými technikami.
Magie jako zábava
Rukopisy obsahující předpisy z lékařské magie občas udávají i formule magické povahy určené k obveselení. Většina soudobých představ o magii se váže především k scénickým představením, kde kouzelníci balamutí své posluchačstvo tím, že vyčarovávají králíky, rozřezávají ženy ve dví a provozují všelijaké jiné kousky. Instituce profesionálních scénických kouzelníků je nový vynález, a jejich techniky se rozvinuly teprve nedávno, své protějšky však ve středověku měli. Středověcí spisovatelé pojednávající o magii, jako Isidor Sevilský, považují "ilusionismus" za jeden druh magie; na mysli ovšem původně mají ďábelské mámení, jež zvolna obestírá smyslové vnímání. Ale kejkle určené k pobavení lidu mohou být rovněž posuzovány jako magické či alespoň jako magii podobné.
Zvlášť oblíbené byly tři druhy triků: 1. oživovat předměty (pecny chleba, vejce, duté kroužky apod.) zdánlivě z jejich vlastní vůle; 2. vyvolávat zvláštní efekty s ohněm (jako dojem nezhasitelné svíce); 3. vytvářet neobvyklé světelné efekty tak, aby například někdo, když vchází do domu, vzbuzoval představu, že má tři hlavy. Některé z těchto triků jsou výsledkem určité jednoduché technologie. Tak rtuť a ledek jsou standardními látkami, užívanými k tomu, aby neživé věci vyskakovaly. Někdy se zdá, že recepty udávané v rukopisech nejsou přiměřené očekávaným efektům, jako když někdo chce přesvědčovat o tom, že lidé mají tři hlav, tím, že zapálí svíci vyrobenou ze srsti oslice a napuštěnou morkem pocházejícím z osliciny pravé ramenní kosti.
Podobné kejkle se daly provozovat na královském dvoře i na obyčejných soukromých statcích. Nebyl to žádný důležitý kulturní fenomén, ale dává to magii nový rozměr, který si budeme muset zapamatovat: magii bylo možno brát velice vážné, a1e rovněž mohla budit iluzi hry, anebo být převážně či výhradné hrou. I výslovně démonická magie mohla být nazírána jako svého druhu pochmurná zábava, jíž nesporně braly vážně potenciální oběti i úřady, ale v široké míře měla též vzbuzovat pořádné mrazení u těch - často mladých - lidí, kdo ji provozovali. Keith Thomas srovnává takovouto činnost s drogováním u novodobých studentů. V každém případě to byla jedna z forem magie.
Hadačství
Můžeme se domnívat, že věštění budoucnosti do magie nepatří, ale středověcí autoři, kteří magii vymezili, do ní různé druhy hadačství zahrnuli, a nebylo výjimkou, že přeochotní léčitelé posloužili i jako hadači.
Obecně rozeznáváme hadačství přírodní a pokusnické. Přírodní sleduje a vykládá znamení, která se objevují bez vědomého úsilí; sny, zpěv a let ptáků, kresba čar na ruce, fáze měsíce, vlasatice, bouřky a další znamení byla často považována za ukazatele osudu. Pokusnické hadačství na jedné straně předpokládá volní akt, jako např. vrhnout kostky, abychom získali radu v lásce.
Toto dělení na přírodní a pokusnické hadačství není úplně nesmyslné: představuje činnosti citelně odlišné. Přírodní hadačství předpokládá, že člověk ustavičně sleduje znamení ve svém vlastním okolí. Když Venancius z Moerbeke trval na tom, že přírodní znamení by se měla brát vážně, vyjadřoval tím vlastně myšlenku, že lidský život je pln nebezpečí a že je nutno být neustále ve střehu. Přesto pokusnické hadačství budí dojem, jako by bylo z valné části určeno k pobavení, a připomíná spíš společenskou hru, jako když se uchýlíme k nahodilé hře na mám či nemám. Ti, kdo se proti hadačství, v něm mohou vidět nebezpečí; ti, kdo jej provozují, oceńují jeho herní ráz.
Je jisté, že na některé formy pokusnického hadačství lze nahlížet jako na užitečné a vůbec ne malicherné. Tak třeba obět krádeže by mohla spatřit zloděje ve svých snech, kdyby spala s rostlinou otočníkem pod hlavou, zatímco spící osoba by mohla zodpovědět veškeré otázky, kdyby měla nad ústy zavěšeno srdce a levou nohu ropuchy. Jiná lidová technika odhalování zloděje, parodovaná v Boccacciově Dekameronu, spočívala v tom, že se různým podezřelým podal zvlášť připravený chléb (do kterého byly vepsány předem dané formule), a mělo se za to, že zloděj ho nedokáže pozřít.
Kazatelé a další moralisté nikdy nepřestali rozličné druhy hadačství odsuzovat. Vyvolávají dojem, že hadačství jako takové patří mezi nejsprostší výrazy magie a že už pouhá jeho oblíbenost vyvolávala ustavičná kázání, která ho měla zarazit. Přesto se zdá, že úřady odpovídající za trestní stíhání vesměs zaujímaly vůči hadačství spíše mírný postoj a hadači se vystavovali nebezpečí, že se octnou před soudním dvorem jen za určitých zvláštních okolností. Hlavně opovážit se předvídat úmrtí panovníka mohlo být považováno za dílo zrady a jevilo se tak nebezpečné v každé době. Sami hadači se také stávali terčem protiútoků, když svými pikli označili za zloděje někoho nevinného. Za třetí byli hadači obzvlášť v nebezpečí, když je podezírali, že věští ve spojení s démony. Tak roku 1401 žádali po jedné ženě v Ženevě, aby ukázala, kdo ukradl jisté statky jejích zákazníků, a jedním z prostředků hádání bylo, že se na stůl položil bochník chleba s tím, že se pohne, až někdo vysloví zlodějovo jméno. Ženu v tomto případě nařkli z toho, že zašla příliš daleko a vyvolávala démona, který jí měl sdělit jméno zloděje i okolnosti, za jakých ke krádeži došlo. Když však byly osoby, jež jmenovala, zatčeny, prokázalo se, že jsou nevinné. Jak proces dopadl, není známo. Bylo-li ale závažným přečinem už samo falešné obvinění z krádeže, vyvoláváním démonů si žena musela ještě více přitížit.
Čarodějnictví
Léčebná a ochranná magie mohla sloužit i k šíření zla. Kouzla i kletby se dovolávaly posvátných osob, předmětů a událostí jakožto předobrazů kýženého účinku: zvláště rouhačská kletba měla například způsobit v hlavě oběti takové tělesné utrpení, jaké zakoušela Marie, když rodila Ježíše. Může-li požití čarovných látek či kontakt s nimi léčit, požití jiných látek či kontakt s nimi může očarovat. Magie může být “bílá” či “černá”, podle cílů, jež sleduje, ale její základní formy jsou v obou případech totožné.
Jedním z nejběžnějších cílů čarování bylo uškodit nepřátelům tím, že je tělesné zraníme nebo zabijeme. To se občas stávalo díky čarovným nápojům, jako například v případě jedné ženy z Appenzelu, která svou sousedku sprovodila ze světa otráveným jablkem. V takových případech může být těžké rozlišovat mezi čarovným nápojem a sprostým jedem, ale čarovný prvek je někdy zjevný. Roku 1460 byl souzen jeden kněz ze soissonské diecéze proto, že svým nepřátelům podal nápoj z ostatků ropuchy, kterou sám pokřtil a živil svěcenou hostií.
Čarodějové častěji využívají magického zpodobení, aby dosáhli svého cíle. Jistý Niccolo Consigli z Florencie se například pokusil poranit nepřítele svého klienta tím, že do voskové figurky bodal jehlami, dusil ji kadidlem a myrhou a posléze pořídil pod další figurkou nápis a tu zakopal v místech, kudy měla jeho obět procházet. V obřadech tohoto typu šlo vesměs o čarování s voskem: pracovalo se s figurkami nebo se svíčkami či s kterýmkoli jiným předmětem podle toho, co chtěli svým obětem přivodit, a čaroděj obyčejně pronesl nějaké zaříkávadlo, které objasňovalo smysl rituálu: "Jako taje tento vosk, tak se rozplyne N."
Přinejmenším stejně běžné byly různé formy milostné magie. Podle Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum) z roku 1486, nejznámějšího středověkého díla o čarodějnictví a magii, byla milostná magie nejrozšířenější, protože prvotní hřích se předává pohlavním aktem. Bůh tak ďáblovi umožňuje, aby měl v této oblasti větší moc než v jiných. Tato magie byla považována za čarodějnictví a byla před soudy trestná, protože předpokládala obcování s jiným člověkem a znásilňování svobody této osoby.
Přesné řečeno, musíme rozlišovat alespoň dva druhy milostné magie. Erotická magie měla vzbudit či obnovit trvalý cit, často mezi manželem a manželkou. Různé zdroje uvádějí, že tohoto cíle lze dosáhnout, živíme-li příslušnou osobu barvínkem anebo drcenými žížalami, nosí-li při sobě orličí kámen, měsíční kámen nebo beryl či schová-li se pod domovní práh kus papíru nebo pergamenu s nápisem složeným z různých druhů písma. Sexuální magie se od magie milostné zásadné liší, protože nemá za cíl trvalý cit, nýbrž chce sexuálně upoutat a získat okamžitou odměnu. Prostředky, kterých se k tomuto účelu užívalo, byly opět různorodé: bylo možno nosit při sobě coby vábničku sokolí kámen, blín, napsat svou vlastní krví sled písmen, nosit dotyčný list po určitou dobu u sebe a pak se jím ženy dotknout; anebo přiložit spící ženě na hlavu přadeno vlny nasáklé netopýří krví. Jistý muž, popravený v Lotrinsku roku 1408, vypověděl, že s velkým úspěchem požil nápoj lásky a měl v jediném dnu pohlavní styk s osmnácti ženami. Někdy však je rozlišení mezi milostnou a sexuální magií sporné.
Vzhledem k tomu, že manželské svazky byly politicky vzato životné důležitou a citlivou záležitostí, nepřekvapí nás, že se s milostnou magií setkáme i na panovnickém dvoře. Roku 1316 byl Mahant d' Artois pověřen podat Ludvíku X. čarovný nápoj, který měl obnovit jeho lásku ke královně. V tomto případě bohužel měl lektvar, zhotovený z roztlučených ropuch a hadů, osudný účinek, a není to jediný příklad otravy, k níž došlo nešťastnou náhodou ve službách lásky. Když v roce 1376 soudili jednoho domikánského frátera za to, že opatřoval tekuté léky, zaříkadla a voskové figurky, cílem těchto čar bylo, aby Edward III. Anglický zůstal i nadále šílené zamilován do Alice Perrersové a pod jejím vlivem.
Avšak čarodějnictví mohlo být využíváno i k jiným cílům. Ve Švýcarsku a širokém okolí byla poměrné rozšířena magie vztahující se k času. Mohla rovněž rozpoutat bouře ničící úrodu. Jistá čarodějnice, souzená v Luzernu kolem roku 1480, byla nařčena, že přivolala mlhu a po ní silnou bouři tím, že poblíž jednoho rybníčku provozovala jakýsi rituál; a roku 1486 byla v Luzernu souzena další čarodějnice, která prý díky jistému počtu tajných obřadů s využitím vody způsobila krupobití. V několika případech mělo čarování údajně pomoci zlodějům. Největší úzkost však způsobovalo čarování, které lidi postihovalo přímo, poškozovalo je na těle a rozvracelo jejich duševní život.
Trestní postihy za čarodějnictví byly ve středověké Evropě víceméně trvalým jevem. Více dokladů však máme až od 14. stol., možná důsledkem pečlivějšího vedení archivů. Podezření z čarodějnictví se vesměs soustřeďovalo na osoby, které byly už dávno ve svých vsích či městech postaveny na okraj a jejichž pověst jakožto zlovolníků zacházejících s čarami postupně rostla. Když roku 1454 soudili v Luzernu jistou Dorotheu Himdremsteinovou jako čarodějnici, měla už dávno takovou pověst ve své obci. Jednou se pohádala se sousedkou a vyřkla jakousi hrozbu, když pak sousedce onemocnělo dítě, považovali to všichni za následek zlé vůle. Další sousedky se jí vyhýbaly a připadala jim hašteřivá. Veškeré budoucí nepříjemnosti tak mohly být připsány na vrub uhranutí.
Astrální magie a nekromancie
Přírodní magie, ať uzdravovala nebo škodila, obsahovala přinejmenším elementární prvky magie : provozovali ji při dorůstajícím či odrůstajícím měsíci nebo za zvláštního postavení hvězd. Mnozí se domnívali, že přírodní magie odvozuje svůj původ, byť nepřímo, od sil vyzařovaných z nebeský těles. Tato tendence se projevuje v tom, co někteří nazývají astrální magie : šlo o přímé vyvolávání nebeských sil. Na Západě bylo na konci středověku známo několik pojednání na toto téma – např. dílo spisovatele Thabida ibn Qurry z 9. stol., výbor z astrální magie ze 13. stol.v lat. překladu známý jako Picatrix.
Každý druh magie, včetně magie astrální, tak mohl být označován za magii přírodní, anebo démonickou. Pro Isidora Sevillského a jeho pokračovatele nazývat takové praktiky "magií" znamenalo, že jde o dílo ďáblů; ale mnoho lidí bylo jiného smýšlení a připisovalo účinky této magie skrytým silám přírody. Zcela jinak je tomu v případě, studujeme-li to, čemu lidé na sklonku středověku říkali "negromancie" (podle latinského "niger", které znamená "černý") čili nekromancie. Termín "nekromancie" se původně vztahoval k vyvolávání stínů mrtvých, od kterých se měly získat informace. Později ve středověké Evropě se slovo často četlo jako ,.negromancie", což do jisté míry svědčí o vlivu výrazu "černá magie", ale termín bude nakonec označovat magii výslovně démonickou.
Není sebemenší důvod pochybovat o tom, že některé osoby se skutečně pokusily spolčit se s ďábly: K dispozici jsou nejen soudní záznamy a vymyšlené příběhy o těch, kdo podobnou činnost provozovali, nýbrž i příručky s výkladem, jak toho docílit. Veškeré důkazy nasvědčují tomu, že v největším pokušení vyzkoušet si nekromancii byli příslušníci nejnižšího kněžstva. Právě řeholníci uměli náležité latinsky, aby mohli odříkávat zaříkávadla, která se nám dochovala, a byli to rovněž oni, kdo věděli, jak provozovat rituály, jako je vymítání ďábla. Jestliže věděli, jak vypudit ďábly, kteří se usídlili v lidských bytostech, pak mohli použít téměř totožných rituálů, aby je přivolali. V běžném středověkém úzu tak byly vlastně výrazy "zaklínání" a "vymítání" zaměnitelné.
Nekromantů se zjevně využívalo k různým účelům: často je pověřovali tím, aby někoho zabili; pokoušeli se ovlivnit ducha a vůli, vzbuzovali lásku či nenávist, vyvolávali přízeň, bránili vykonat nějaký určitý čin nebo způsobovali šílenství; vyvolávali představu ďáblů chystajících hostinu anebo mrtvého, který jako by ožívá; anebo běžněji požadovali po démonech, aby se zjevili mladému chlapci v zrcadle či na jiných lesklých plochách a zodpověděli otázky týkající se budoucnosti či nějakých tajných záležitostí.
Často začínali tím, že nakreslili na zemi či na stropě kruhy a do nich nebo mimo ně vepsali písmena, která měla vyvolávané duchy upoutat. Pak odříkávali svá zaklínadla, vzývali démony, ať se zjeví v nějaké přijatelné podobě a vykonají jejich vůli přičiněním posvátných osob, předmětů a událostí. Během těchto rituálů mohli rovněž předkládal ďáblům oběti, někdy v podobě chocholouše. Mohli též vykonávat čarovné rituály (opékali kameny a ty pak zahrabávali, rozehřívali svíčky, atd.), aby podpořili jejich zdar. Byli poslušní tradičních ustanovení astrální magie; k vyvolávání duchů používali kadidla a vykuřování všeho druhu, stejně tak jako zaklinadel v astrologicky vymezených obdobích. V očekávání těchto rituálů se po přesné stanovenou dobu vesměs zdržovali pohlavních styků a ctili zákon rituální čistoty. Pokud jde o všechny tyto procedury, kromě svědectví ze soudních žalob máme k dispozici příručky pro nekromanty.
Spiklenecké čarodějnictví
V 15. století nabralo pojetí magie a postihování čarodějnic nový směr. Vychází z představy, že čarodějnice jsou zapojeny do spiknutí: nebyly už to jen zlovolné osoby, které využívají kouzel k tomu, aby škodily svým sousedům, byly členkami určitého společenství, spojenkyněmi ďábla, a odpřísáhly, že budou pracovat na zkáze společnosti. Pravidelně se scházely k rituálním činnostem (těm se nejprve říkalo "synagogy", později "sabaty"), které je spojovaly mezi sebou i s jejich ďábelským pánem. Uzavíraly smlouvu s ďáblem, vzdávaly mu poctu a tělesně s ním obcovaly. Někdy jim ďábel vtiskl na prst značku či znamení. Na svá shromáždění létaly a vracely se z nich na holích potřených čarovnou mastí anebo na hřbetě zvířat. Na těchto srazech získávaly podněty i moc páchat hanebné skutky a pak odcházely vykonávat Satanovu vůli mezi vším křesťanstvem.
Takové charakteristiky lze dříve nalézt při procesech s kacíři. Nicméně ve 14. stol. se tyto pojmy staly mnohem propracovanější než předtím. Lidé se mohli bát zlovůle malomocných a kacířů, ještě více starostí jim však dělalo případné společenství čarodějnic, které páchaly zlo pro radost, v důsledku zvráceného svazku s ďáblem.
Čarodějnické obřady byly otevřeně rouhačské. Čarodějnice šlapaly na kříže, plivaly na něj, zříkaly se Boha a křesťanské víry, znesvěcovaly posvátnou hostii. V 15. stol. se rituální zneužívání hostie stalo jednou z forem svatokrádeže, připisovaných spikleneckým čarodějnicím. Anna Vogtlinová, roku 1447 souzená v Buren (kanton Bern), doznala, že když jistému démonovi připadala trudnomyslná, rozptýlil ji tím, že ji uvedl do společnosti čarodějnic. Aby prokázala svou srdnatost, musela po kostelech krást svěcené hostie a předávat je svým spřežeňkyním, které je využívaly k páchání strašlivých skutků.
Období po roce 1428 a celé příští desetiletí se vyznačuje prudkým nárůstem procesů proti čarodějnictví. Soudní stíhání se tehdy soustřeďovalo na jihovýchodní Francii a západní Švýcarsko. Andreas Blauert dokázal, že procesy samy o sobě ještě nejsou zcela příznačné pro plně rozvinuté chápání spikleneckého čarodějnictví; tyto procesy jsou spíše přechodnou fází mezi kacířstvím a honem na čarodějnice.
Errores gazariorum, kniha napsaná kolem roku 1430, se zakládá na představách, jež vyšly najevo při dobových procesech ve francouzsky mluvících oblastech Švýcarska. Vypráví, jak se členové sekty shromažďují v synagogách, uctívají ďábla (který se vesměs zjevuje v podobě černé kočky) a líbají ho na zadek či přímo na konečník. Pak hodují na dětských mrtvolách, dokonce i z vlastního potomstva, které zabili a později exhumovali. Když světla zhasnou a ďábel vzkřikne: "Spojte se, spojte!", spáří se, jak se kdo namane. Přidávají se k sektě, aby získali možnost k pomstě, aby hodovali a aby se mohli oddávat sexuálním výstřelkům - tyto tři důvody jsou uváděny při soudobém procesu, k němuž došlo v kraji Dauphiné. Uzavírají smlouvy s ďáblem, psané jejich vlastní krví. Vyrábějí hnusné masti a prášky, kterými lze sprovodit lidi ze světa i zničit úrodu.
Podobná, téměř soudobá zpráva z kroniky Johanna Frunda tvrdí, že popisuje čarodějnice z kantonu Valais. Podle Frunda ďábel vyhledává zkrušené muže i ženy, slibuje jim bohatství a moc a zavazuje se pomstít veškeré křivdy, kterých se na nich kdo dopustil. Ti se mu musí ovšem nejdříve zasvětit, obětovat mu a odříci se své víry. On je pak naučí létat v povětří na pomazaných stolicích, proměňovat se ve vlky, stávat se neviditelnými za využití určitých bylin a očarovat své protivníky. Vykonají-li nějaký dobrý skutek, musí se z něho vyznat svému "učiteli" a pak se z něj kát. Napadají a požírají děti, vlastní i ze sousedství. Ničí úrodu a očarovávají krávy, aby přestaly dojit.
Rozruch z 30. let 15. stol. hned tak neutichl : procesy na jihovýchodě Francie pokračovaly roku 1447 a soudní stíhání čarodějnic se vlnovitě šířilo v okrajových oblastech během celého století. I když byli čarodějníci souzeni jednotlivé, napříště se mnohdy mělo za to, že patří k nějakému ďábelskému spiknutí. Perzekuce dosáhla nového vrcholu kolem roku 1450 a 1480, kdy se představa čarodějnického spiknutí rozšířila dál do Evropy : nejprve do dalších krajů Francie a Švýcarska a pak i jinam. Představa spiknutí se často šířila z kraje do kraje velice rychle. Kronikář Cornelius Zantfliet například mluví o dvou ženách upálených v Kolíně nad Rýnem roku 1456, jedna za vraždu muže, druhá za to, že vyvolala ničivé bouře. Dochovaná korespondence ukazuje, že kolínské úřady navázaly kontakt s úřady v Metách, odkud druhá z žen uprchla. Představitelé města nejenže potvrdili, co už bylo o žene známo, a1e ještě si k tomu přidali své: s jinými ženami prý vraždila děti, létala v povětří, atd.
Čarování spikleneckých čarodějnic se od čarování těch, co působily jednotlivě, lišilo. Když si přály uškodit, byly mnohem náchylnější vyhledávat přímý fyzický kontakt: navštěvovaly v noci své budoucí oběti a drtily jim hruď nebo je potíraly osudnou mastí. Čarodějnice souzená roku 1479 v lausannské diecézi vlezla například v noci do pokoje své vlastní vnučky oknem a zardousila ji; z části jejího těla pak zhotovila prášek, který měl zahubit další osoby. Spiklenecké čarodějnice ohrožovaly spíše společnost jako celek než jednotlivé sousedy; dokázaly rozpoutat bouře, které ničily úrodu na polích. a zbavovaly tak vesničany veškerých prostředků obživy. Způsobovaly přírodní pohromy, podlamovaly zdraví celému společenství, a tím, že rdousily děti rovnou v kolébkách, ohrožovaly i jeho kontinuitu. Perussone Gapitová, roku 1464 souzená v lausannské diecézi, se prý pokusila jedno nemluvně unést a druhé ochrnulo, když mu sáhla na hlavu. Útoky proti dětem patřily v době velké dětské úmrtnosti k nejrozšířenějším a nejzáludnějším aktům připisovaným škodlivé magii čarodějnic. Catherine Simonová, souzená roku 1459 v Andermattu (švýcarský kanton Uri), vypověděla, že se zúčastnila shromáždění, při nichž se s dcerou zřekly Boha a přísahaly věrnost ďáblu. Ve všech těchto případech škodlivé čáry zastiňovaly rituální složku prosté magie. Spiklenecké čarodějnictví bylo obvykle spjato s rituálními činnostmi sabatu, ale někdy se objevovalo bez tohoto doplňujícího nařčení.
Právě tento zhoubný prvek nejvíce znepokojoval Heinricha Kramera (neboli Institorise), hlavního tvůrce Kladiva na čarodějnice. Kramer zřejmě v čarodějnicích viděl účastnice spiknutí a obával se, že s ďáblem je spolčeno i mnoho bohatých a mocných lidí, kteří jiné čarodějnice ochrání, takže se spiknutí rozšíří a hrozí, že vymýtí pravou víru. Ale když líčí podrobnosti smlouvy s ďáblem a popisuje pohlavní styk čarodějnic a démonů, sabatem se nezabývá. Ovlivněn svatým Tomášem Akvinským a dalšími teology, vysvětluje, jak čarodějníci mohou lidem i dobytku přivodit různé neduhy, přivolat malomocenství i padoucnici, způsobit pohlavní nemohoucnost (a dokonce vzbudit dojem kastrace), rozběsnit lidi vášní, přivolat bouře atd. Ve srovnání s jinými spisy daného století to bylo dílo teologicky i právnicky nadmíru poučené, které vysvětlovalo, jak magie funguje a jak se mají spiklenecké čarodějnice pronásledovat.
Další klíčový prvek takto chápaného spikleneckého čarodějnictví, rituální činnost na sabatu, vznikl z dřívějších stereotypů vztahujících se k náboženským úchylkám. Kacíře, jako byli kathaři, zpravidla nařkli z toho, že se scházejí k nočním orgiím, během nichž uctívají ďábla v podobě kočky a mají s jedním každým pohlavní styk. Starověcí pohané vlastně obviňovali křesťany z téhož a v prvních stoletích křesťanství pravověrní podobné obviňovali kacíře. Představa kacířských shromáždění byla přenesena na čarodějnice kolem roku 1428 a během následujících desetiletí - v tomtéž období, ve kterém se tak prudce rozmohly hony na čarodějnice.
Ačkoli představy o spikleneckém čarodějnictví a rituální činnosti na sabatu vesměs splývaly, daly se i oddělit. Lze říci, že podnětem k většině procesů původně bylo podezření z čarodějnictví, že úzkost vzrostla, když bylo čarodějnictví vnímáno jako spiknutí, a že obvinění z účasti na sabatu se připojovalo, když soudcové začali zjišťovat rozsah celého spiknutí. To neznamená, že by prostí venkované a obyvatelé měst nevěděli, jaké představy se pojí k sabatu: máme důkaz, že mytologie sabatu se rychle rozšířila téměř po celé Evropě a ve všech sociálních vrstvách, přičemž se občas smísila s místními tradicemi a vytvořila odlišné varianty. Přesto se zdá, že pronásledování uspíšil strach z čarodějnictví, který byl mezi obyvatelstvem hluboce zakořeněn. Přesto existovaly zjevné výjimky, v některých případech obžaloba z čarodějnictví hrála jen podřadnou úlohu anebo vůbec žádnou.
Šamanské prvky čarodějnictví
Další zdroj pro vymezení čarodějnictví 16. století vyplývá ze starých lidových pověr, původně odvozených z archaických šamanských představ. Předpokládá se, že šamani z různých kultur upadají do transu: jejich duše opouští tělo a z toho či onoho důvodu někam putuje. Ve Friulsku nedaleko Benátek se tradičně říkalo o jistých osobách, že vycházejí v noci šlehat čarodějníky snítkami fenyklu nebo se bít se svými bližními, aby ochránili úrodu a dobytek před. Činili to u zvláštních příležitostí, jako je čtvero suchých dnů. Ti, kdo se podíleli na těchto činnostech, byli někdy známi pod názvem "dobrá společnost". Počátkem novověku, jak to ukázal Carlo Ginzburg, byli lidé tohoto druhu podezíráni z čarodějnictví a nakonec čarodějnictví skutečně provozovali. Podobné představy můžeme najít i ve středověku.
To, jak je obtížné zjistit, co zahrnují konkrétní případy, lze doložit příkladem. Kdysi byla kolem roku 1450 souzena v Luzernu Else von Meersburg. Její původní výpovědi se týkaly zejména kouzel dovolujících vyvolat krupobití a vzývání démonů, kterému jí naučila jistá žena mnoho let předtím. Doznala, že za sebe hodila oheň, a tento úkon způsobil, že na žebráka, který jí odporoval, se sneslo krupobití. Po několik let žila s knězem, který svými požehnáními dovedl ovládat krupobití; ta se po jeho smrti stala častějším jevem. Jejími mistry z řad ďáblů byli Belzebub a Krutli, a s posledně jmenovaným, který se zjevoval v podobě kozla, též tělesně obcovala. Až v poslední fázi jejího výslechu, když ji donutili poskytnout více informací (obzvláště o jiných čarodějnicích), se zmínila i o dalších činnostech. Vždy ve čtvrtek o čtyřech suchých dnech ona a její spřeženci jezdili na psech a účastnili se turnajů s konopným pazdeřím. Jejich společnost vedla jedna krásná dáma. Ostatní čarodějnice si mazaly své hole mastmi a odlétaly pryč, ale ona, když se je pokusila napodobit, tak jí hůl nevzlétla. Dá-li se tento případ vykládat všelijak, nejpravděpodobnější se jeví, že obžalovaná se snažila poskytnout takové informace, které by mohly uspokojit její vyšetřovatele, a tak čerpala z lidových pověr. První část výslechu ukazuje, že byla dávno proslulá tím, že způsobuje krupobití. Nevíme zcela jistě, jestli pozdější výpovědi jsou cele jejím dílem, a pokud ano, je divné, že v prvních stadiích výslechu o nich nemluvila, když tak nenuceně vypovídala na jiná témata (včetně svých pohlavních styků s démonem), a že v tomto ohledu zůstala tak zdrželivá.
Světské a církevní čarodějnické procesy
Do soudního stíhání čarodějů byla zapletena světská i církevní vrchnost. První procesy ve velkém měřítku, v jihovýchodní Francii a v západním Švýcarsku, byly vedeny světskými soudci vyslanými na venkov jako zástupci nových územních úřadů, aby obnovili pořádek a dokázali tak, že nová moc se již upevnila.
V těchto prvních případech byly čarodějnické procesy krom jiného projevem autority v době, kdy se místní decentralizovaná moc nechávala vytlačit centralizovanou správou, která se ustavila v poměrně širokém měřítku. Byly to přesně tyto procesy a literatura, již podnítily, kdo sehrály důležitou úlohu při vymezení pojmu čarodějnictví jako "sekty" a ďábelského spiknutí. Církevní spisovatelé už předtím hovořili o jakési "nové sektě" čarodějníků, ale pojem se plně rozvinul v kontextu těchto procesů z počátku 15. stol. v rukou světských soudců. Později v průběhu téhož věku, přestože inkvizitoři příležitostně soudili čarodějníky ve Faidu v severní Itálii, v letech 1457-59 zatkla dvaatřicet osob za spiklenecké čarodějnictví a dala většinu z nich upálit právě světská vrchnost.
Koncem století, kdy Heinrich Kramer psal na základě vlastní zkušenosti inkvizitora honce čarodějnic svůj Malleus maleficarum, pokoušel se u světské vrchnosti posílit obavu z čarodějnictví. Do čarodějnických procesů se mohli pouštět i církevní soudcové (a mezi nimi "inkvizitoři kacířské zvrácenosti", jak se jim říkalo) a také to dělali. V některých případech čarodějnice dokonce pronásledovali ve velkém: v západním Švýcarsku například se inkvizitoři činili skoro celé 15. století a kolem roku 1480 mnoho čarodějnic v Insbrucku a v kostnické diecézi soudil sám Kramer. Ale hlavní zdroje, potřebné k rozsáhlým perzekucím, měla světská správa. Světští předáci se navíc snažili upevnit svou moc a čarodějnické procesy tak byly vhodnou příležitostí, jak skvěle dokázat, že se mají považovat za baštu pořádku uprostřed společnosti.
Koncem středověku začaly světské tribunály užívat stejně jako předtím tribunály církevní "inkviziční" řízení, což znamená, že soudce už nemusel čekat, až se dostaví formální žalobce, nýbrž mohl se sám chopit iniciativy a zkoumat udání. Tato forma soudního řízení se ujala v církevních tribunálech a několika tribunálech světských dávno před začátkem 15. stol.; posléze ji přijaly mnohé městské soudy.
Používat mučení k dosažení přiznání se ujalo v tutéž dobu jako inkviziční řízení. Předpokládalo se sice, že jeho hrubému zneužití zabrání určitá omezení : doznání vynucená mučením musela být posléze opakována a samotného mučení mohlo být použito jen jednou. Přesto nebyla v mnoha případech tato omezení dodržována a mučení se jevilo jako účinný prostředek, jak lidi přesvědčit, aby přiznali zločiny, kterých se nedopustili ani je neosnovali. Když byla roku 1477 v savojském Villard-Chabod předvedena před inkvizitora žena jménem Antonia, zůstala ve vězení více než měsíc a odmítala přiznat, co chtěl inkvizitor slyšet. Mučení však její odpor zlomilo a ona připustila, že démon řečený Rohinet ji uvedl do "synagogy", udělal jí "znamení" či značku na prstě a pak jí dal měšec plný zlata a stříbra. Když démon vzkřikl: "Meclet! Meclet!", zhasili světlo a pak tělesně obcovali "na zvířecí způsob". Jakmile se vrátila domů, zjistila, že měšec je ve skutečností prázdný. Můžeme směle tvrdit, že nic z toho by nepřiznala, kdyby ji nemučili. V lausannské diecézi muž souzený v roce 1448 upozornil své soudce na to, že ho mučili, a prohlásil: "Přiznám všechno, co budete chtít. Připustím, že jsem jedl děti, a vylíčím všechny zlé skutky, o kterých si budete přát slyšet."
Takže i když téměř všichni ve středověké společnosti věřili v případné čarodějnictví, ne všichni byli přesvědčeni o tom, že křesťanstvo ohrožuje nová čarodějnická sekta, a mnoho osob se postavilo proti soudnímu řízení ve zvláštních případech, kdy měly za to, že obvinění jsou klamná. Když Kramer psal Malleus maleficarum, dobře věděl, že stíhání čarodějnic může vyvolat skeptickou odezvu. On sám roku 1485, kdy vedl v Insbrucku čarodějnický proces, narazil na odpor měšťanů i místního biskupa.
Příklady z Marmande a Arrasu rovněž dokazují, že čarodějnické procesy vedené na místní úrovni mohou být bržděny skeptickými či kritickými nadřízenými úřady. Když marmandské davy soudily, lynčovaly a neoprávněné popravovaly ženy za čarodějnictví, královská správa krátce nato místní vrchnosti vytkla, že nedokázala udržet obyvatelstvo pod kontrolou. Když se v letech 1459-61 odbývaly čarodějnické procesy v Arrasu, odpor vůči nim zesílil, když byli označeni za podezřelé lidé zámožní, bohatí a s dobrou pověstí. Obvinění byli formálně rehabilitováni pařížským parlamentem, i když až po letech. Bylo by přesto mylné říkat, že tyto skeptické úřady byly tehdy "modernější" a "osvícenější", než horliví zastánci pronásledování. V jistém smyslu se projevily konzervativněji svým odporem k novému pojetí spikleneckého čarodějnictví, pojetí, které se zamlouvalo i některým z nejosvícenějších duchů 16. a 17. století.
Renesanční mágové
V 80. letech 15. století první čarodějnické procesy v Evropě vrcholí. Duchovní výkvět té doby začíná jevit rostoucí zájem o nový druh magie. Ne náhodou asi byla v průběhu onoho desetiletí na mozaice v sienské katedrále vyvedena legendární postava klasického starověku, zvaná Hermes Trismegistos (Třímocný). Hermes Trismegistos byl archetypový mág, astrolog a alchymista pohanského vědění. Spisy, které mu připisovali, byly mylně považovány za starší, a tedy za vznešenější a důležitější než Platónovy dialogy. Když tyto texty dospěly v polovině 15. stol. do západní Evropy, byl vyzván vzdělaný humanista Marsilio Ficino (Ficinus), aby se urychlené pustil do jejich překládání.
Kolem roku 1480 Ficino sepsal svůj vlastní nástin magie Tři knihy o životě (Libri de Vita), doplněný 1489, kde je vylíčeno, jak využít přírodních předmětů, které vstřebaly sílu nebeských těles a uchovaly si ji. Obzvláště "solární" předměty (zlacené či žluté látky jako jantar, med a šafrán) měly léčebné vlastnosti. Tou dobou, roku 1486, přišel do Říma vzdělaný humanista Pico della Mirandola, a vybízel každého k veřejné rozpravě o devíti stech tezích týkajících se magie, zvláště pak magické síle hebrejských slov. Pico vycházel z židovské kabalistické tradice a tvrdil, že hebrejská slova, která pronesl sám Bůh, mají zvláštní moc; kabala pro něho představovala jediný účinný základ magie. 0 několik let později, roku 1494, učený německý humanista Johann Reuchlin vytvořil na těchto kabalistických pojmech celý systém; tvrdil, že jméno Ježíš, Jesus (ve variantě "IHSUH") bylo vrcholné "divotvorné slovo", odvozené z hebrejského slova "Bůh" (tetragram "YHWH", který přebral ve variantě "IHUH").
Jelikož tito humanisté psali v době, kdy čarodějnické procesy dosáhly prvního vrcholu, nikoho nepřekvapí, že se o ně přeli. Ficino vytrvale hlásal, že jeho magie je čistě přírodní, že jen podporuje využití božských sil v přírodě (která, jak říkal, "je všude čarodějka"). Popisoval sice, jak jsou astrální symboly udělány a využívány; ale neměl v úmyslu doporučit užívání umělých předmětů tohoto druhu, jež se mu každopádně jevily jako méně účinné než přírodní "medicíny". Uznával, že království nebes i země jsou zaplaveny různými druhy démonů (dobrých, zlých i neutrálních), ale ujišťoval své čtenáře, že jeho magie vzývání démonů nepředpokládá. I Pico a Reuchlin měli potřebu osvětlit a obhájit svou magii, a tak se ji snažili co možná nejvíce odlišit od falešné magie soudobých šarlatánů: šarlatáni (jako astrální mágové a nekromanté) jistě mohli existovat po celé zemi, říkali, že jejich vlastní magie se zakládá na hlubokém studiu autentických starověkých textů a nesmí se zaměňovat s falešnou a démonickou magií sprostých černokněžníků.
Připadá-li paradoxní, že čarodějnické procesy i humanistická magie počátku renesance dosáhly vrcholu kolem roku 1480. je to paradox, který 15. století odkáže věkům příštím. Začátek novověku se časové shoduje s rozsáhlejším pronásledováním čarodějnic i s rostoucím zájmem o přírodní magii, kterou se zabývali mágové na počátku renesance. Oba jevy jasně naznačují přesvědčení, že magie vládne skutečnou mocí, ať už dobrou či zlou. Tato víra nebyla ovšem nikterak nová, byl to dokonce stálý faktor středověké kultury i kultury raného novověku. Nové bylo ono téměř horečné vzrušení, mrazení z objevu, který se vznášel ve vzduchu v době, kdy probíhal průzkum bohatství klasického starověku, nově objevených zemí a (předtím sporých) nových úvah v teologii. K tomuto nadšení se přirozeně pojil strach z neznáma. Určitý strach naháněli už sami renesanční mágové jako doktor Faust. Představovali temnou stránku duchovního života, který přesahoval meze úctyhodných studií. Faust přes své chvastounství však nekuje pikle proti křesťanstvu, ale sám se ničí ve stále nestoudnějších výstřelcích. Mnohem obávanější než takovíto intelektuálové byli muži a zvláště ženy, kteří žili mezi obyčejnými křesťany, ale o nichž se předpokládalo, že kují pikle se Satanem, aby zvrátili vše, co vypadá jako spořádané a dobré. To byla nejtemnější stránka období, které se střetávalo na všech frontách s velice slibnými a přitom zlověstnými novotami. Není pochyb o tom, že bylo vzrušující v takové době žít - pro ty, kdo se toho dožili a byli s to toto vzrušení ocenit. .
7. ZÁVĚR
Je zcela nemyslitelné úplně obsáhnout a vyčerpat téma čarodějnictví a inkvizice. V této práci jsem se pokusila aspoň částečně přiblížit jak úplné počátky, tak i inkviziční trvání v době nedávno minulé. Toto téma se zpracovávalo celkem dobře, protože vyšlo množství knih týkajících se inkvizice, kacířství, a čarodějnictví.
Líčená fakta jsou mnohdy příliš děsivá a brutální. Doufám proto, že lidstvo už má toto a podobné za sebou, že lidé budou lidmi – a to napořád.
8. POZNÁMKY
1. I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, cit. dílo str. 25
2. Inkvizice - z lat. inquisito - zkoumání, vyšetřování
3. R. Longone, Quando ardevano i roghi della Inquisizio- ne, "Vie Nuove", č. 27, 1961, str. 24
4. I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, cit dílo str. 27
5. H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 234
6. H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 136
7. H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 259
8. Durus carcer et arcta vita - Tuhé vězení a těžký
život (z lat.)
9. H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 265
10. A. C. Shannon, cit. dílo, str. 85
11. Código de derecho canónico y legislación complemen- taria, str. 795-796, také I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, cit. dílo, str. 110-111
12. Le Manuel des Inquisiteurs ..., str. 133
13. Zelené korouhve - zelená barva inkvizice
14. Sprengerovo a Institorisovo "Kladivo na čarodějnice" uveřejněné koncem 15. století , je podle výstižného výroku S. G. Lozinského "osudová kniha středověku", která podává podrobný návod k vyhlazení čarodějnic a detailně líčí jejich odporné "zločiny". Dodnes považují teologové tuto knihu - doklad náboženského fanatismu a tmářství - za pokladnici vědomostí o kouzelnictví a čarování.
15. J. Sprenger - H. Institoris, cit. dílo, str. 132
16. I. R. Grigulevič, Dějiny inkv., cit. dílo, str.141 17. N. Speranskij, cit. dílo, str. 17-20
18. Z. Saltini, Non siamo d accordo!, Turín 1953
19. Nomadelfia - Město bratrství
20. I. R. Grigulevič, Dějiny inkv., cit. dílo, str. 347
21. Prefekt – představený
9. POUŽITÁ LITERATURA
Cave Janet: Čarodějky a čarodějnictví, Praha 1993
Grigulevič I. R.: Dějiny inkvizice, Praha 1973
Hroch M. a kol.: Králové, kacíři a inkvizitoři, Praha 1987
Sallman J. M.: Čarodějnice - ďáblovy nevěsty, Praha 1994
Šindelář B.: Hon na čarodějnice, Praha 1986
Muchembled R. : Magie a čarodějnictví v Evropě, Praha 1997
Ilustrovaný encyklopedický slovník, ČS Akademie věd, Praha 1980