Čarodějnictví a inkvizice
Čarodějnictví a inkvizice
(Majetek studentské knihovny Hogwartské akademie kouzel)
1. ÚVOD
Vzhledem k tomu, že doby, ve kterých čarodějnice pořádaly své sabaty a řádila inkvizice, už dávno minuly, bude toto téma vždy zahaleno jistou dávkou tajemství. Nezbývá než se obrátit na dochované prameny nebo odborné práce zpracované na toto téma. Nikdo však nemůže dostatečně popsat pocity lidí žijících v dobách krutého řádění inkvizice.
I v dnešní době se snaží spousta historiků proniknout opět do labyrintu dějin a objevit nějaká dosud neodhalená tajemství týkající se inkvizice. Nemyslím si však, že by mohli objevit něco převratného.
Můžeme být rádi, že dnešní doba a společnost nevytváří podmínky pro znovuobnovení inkvizičního teroru a inkvizice samé.
2. POČÁTKY A PERIODIZACE DĚJIN INKVIZICE
Existují nejrůznější názory na to, co vlastně můžeme chápat pod pojmem inkvizice a jaké je její časové zařazení.
Chápeme-li pod pojmem inkvizice odsuzování a pronásledování odpadlíků od víry, zahrnuje inkvizice celé dějiny křesťanské církve - od jejího vzniku do dnešní doby, protože biskupové si po celé toto období přisvojovali právo odsuzovat a vyobcovávat z církve ty věřící, jež považovali za kacíře.
Chápeme-li inkvizici jako činnost zvláštních tribunálů katolické církve, které pronásledovaly kacíře, pak její rámec zahrnuje dobu vzniku těchto tribunálů ve 12. a 13. století do jejich všeobecného zrušení v první polovině 19. století. Ale i potom existovala při papežské kurii ve Vatikánu až do roku 1966 kongregace inkvizice (Svaté oficium).
Encyklopedický slovník definuje inkvizici jako :inkvizice – v katolické církvi, zvláštní církevní soud pro “kacíře”, působí od 13. – 19. stol. Byl zřízen z popudu papeže Inocence III. Nejprve soudní funkce vykonávali členové řádu cisterciáků, později dominikáni. Papežem Inocencem IV. bylo povoleno mučení jako donucovací prostředek; současně byl vypracován systém povinné denunciace (udání, nařčení, donášení). Inkvizice se výrazně projevila zvláště ve Španělsku až do začátku 19. stol. V jeho průběhu byla její moc omezena, avšak inkviziční kolegium ve Vatikánu trvá dosud s funkcí redukovanou na záležitosti dogmatu. – V Čechách v době předhusitské od 2.pol. 13. stol., obnovena v době pobělohorské (protireformace), zrušena Josefem II.
První zformuloval "široké" pojetí dějin inkvizice sicilský inkvizitor, Španěl Luis Páramo, který uveřejnil v roce 1598 latinskou knihu "O původu a vývoji svaté inkvizice" ("De origene et progresso Officii Sanctae Inquisitionis"). Snažil se v ní ospravedlnit činnost "svatého" tribunálu už stvořením světa. Prvním inkvizitorem, jak tvrdil, byl sám Bůh a prvními kacíři Adam a Eva. Bůh prý je vyhnal z ráje, protože se vůči němu provinili, ale předtím je tajně vyslechl a soudil. Oděv, jímž zakryli Adam a Eva svou nahotu poté, když neuváženě okusili zakázané ovoce, považuje Páramo za první "sanbenito" - potupný oděv, jejž musely nosit oběti inkvizice.
Je přirozené, že takové odkazy na bibli umožňovaly církevním představitelům dokázat na jedné straně "zákonný", "božský" původ "svatého" tribunálu a na druhé jeho "odvěký" charakter.
Současní obhájci církve rovněž uznávají, že církev pronásledovala kacířská učení a kacíře v průběhu celých svých dějin. Například v hesle "Inkvizice" v Britské encyklopedii se říká: "Je neoprávněné tvrzení, že inkvizice se objevila ve 13. století v hotové podobě se všemi svými zásadami a institucemi. Byl to výsledek nebo přesněji další krok ve vývoji, jehož začátek spadá přinejmenším do 4. století."1 Autor hesla dělí dějiny inkvizice na dvě velká období: episkopální období od 4. do 13. století, kdy kacíře pronásledovali biskupové, a řádové období od 14. do 19. století, kdy zasedaly inkviziční tribunály řízené dominikánskými a františkánskými mnichy.
Myslím si, že vzniku "svatých" tribunálů musel předcházet staletý boj vládnoucích církevních kruhů proti kacířství. Uvádí se také, že pojem inkvizice2 se objevuje teprve po vzniku inkvizičních tribunálů.
Ještě rozvinutější periodizaci dějin inkvizice podává italský pokrokový historik R. Longone. Dělí dějiny této instituce na následující etapy : "primitivní" inkvizice z doby raného křesťanství, císařská, již na pokyn křesťanských císařů vykonávali římští prefekti a guvernéři, episkopální - od rozpadu římské říše do 13. století, vlastní inkvizice (svatý tribunál), v jejímž čele stál papež a řídili ji dominikáni a františkáni, státní inkvizice vykonávaná společně světskou a církevní mocí (knížetem, králem nebo císařem) za podpory církevní hierarchie, španělská inkvizice vedená velkým inkvizitorem, kterého jmenoval král a uváděl v hodnost římský papež, koloniální inkvizice (španělská a portugalská) a konečně pak všeobecná, světová čili římská inkvizice, představovaná kongregací Svatého oficia, která trvala od roku 1542 do naší doby.3,4
Vznik inkvizice je do značné míry ovlivněn snahami papežů. Hlavně snahou o to, aby první místo v mocenské hierarchii připadlo římskému papeži, kdežto světští vládcové se měli spokojit pouze s druhořadým postavením. Nešlo o nic nového. Jsou to stará přání vedoucích představitelů římské kurie. Takovými ctižádostivými papeži byli například Inocenc III. (1198-1216), dále Řehoř IX. (1227-1231), Inocenc IV. (1243-1254), Kliment IV. (1265-1268).
Zejména za vlády těchto papežů se proti římské církvi vzedmula zvlášť silná vlna takřečeného "kacířského hnutí", k jehož potlačení se začala postupně formovat zvláštní instituce pod papežskou přímou patronací. Byla to nelítostná a mocná zbraň papežství - inkvizice. Neměla však být pouze účinnou zbraní na potírání tzv. kacířství, nýbrž i prostředkem k posílení mocenských pozic ambiciózních představitelů církve na úkor světských vládců. Byl vytvořen nesmírně drsný a přitom rafinovaný teroristický systém, nad kterým časem takřka celé křesťanstvo ustrnulo hrůzou.
H.CH.Lea píše: "Organizace inkvizice byla stejně jednoduchá jako účelná. Nechtěla udivovat okolí svou vnější okázalostí, ale ochromit jej terorem."5
3. INKVIZIČNÍ TRIBUNÁL A JEHO PROCESY
a) soudcové
Přestože mnichy a inkvizitory jmenovali do jejich funkcí jejich bezprostřední nadřízení, byli v právním smyslu závislí přímo na papeži. Inkviziční tribunál jako mimořádný soud nepodléhal cenzuře a kontrole vedoucích představitelů církevních řádů, kteří jmenovali inkvizitory.
Zpravidla to byli energičtí, krutí, úskoční a nemilosrdní fanatikové, chtiví pozemských statků. Jejich původ byl různý, ze všech uveďme nejkrutějšího z nich. Byl to španělský inkvizitor Tomáš de Torquemado, který za 18 let své činnosti (1480-1498) přes sto tisíc lidí upálil zaživa nebo je odsoudil k nošení potupného oděvu sanbenito, ke konfiskaci majetku, k doživotnímu vězení a jiným trestům.
Inkvizitoři měli neomezená práva. Nikdo kromě papeže je nemohl vyobcovat z církve za jejich přestupky a dokonce ani papežský legát je nesměl zprostit jejich hodnosti bez zvláštního svolení papežské kurie. Nemuseli poslouchat své představené z řádu a mohli podle vlastního uvážení podávat v Římě zprávy papeži. To vše povyšovalo inkvizitory nad biskupy. Papež oslovoval biskupa "můj bratře", ale inkvizitora "můj synu". I když byla moc inkvizitorů nad lidmi obrovská a hmotné výhody spojené s jejich krutou činností nesmírné, byl úřad biskupa váženější . Hlavně byl na dožití, zatímco hodnost inkvizitora byla pouze dočasná. Inkvizitor zpravidla toužil po tom, aby na konci své kariéry získal úřad biskupa.
Inkvizitor také mohl jmenovat v jiných městech svého okruhu zmocněnce - komisaře neboli vikáře, kteří sledovali a zatýkali osoby podezřelé z kacířství, vyslýchali je, mučili a dokonce nad nimi mohli vynášet rozsudek.
Ve 14. století byli inkvizitorům přidělováni na pomoc experti - právníci (kvalifikátoři), zpravidla rovněž duchovní osoby, jejichž úkolem bylo formulovat obžaloby a rozsudky, aby neodporovaly občanskému zákonodárství. Ve skutečnosti měli kvalifikátoři zastřít nezákonnost inkvizice a za svou právnickou autoritou ukrýt její zločiny. Určovali také, je-li autor výroků sám kacíř nebo jen podezřelý z kacířství. Nutno podotknout, že kvalifikátor nemohl podat objektivní hodnocení určitého případu. Neměl možnost seznámit se se soudním spisem obžalovaného a výpovědí dostával pouze stručný výtah.
Inkvizitoři byli hned od začátku obviňováni z toho, že zneužívali fakt, že v podstatě neexistovala kontrola a že padělali výpovědi zatčených i svědků. Tomuto se snažil papež předejít tím, že jmenoval nové osoby - notáře. Ti potvrzovali svým podpisem výpovědi obžalovaných i svědků, což dodávalo přelíčení zdání zákonnosti a nezaujatosti. Bohužel notáře platil inkvizitor, a proto s klidem podepisovali jakýkoliv padělaný dokument.
Jinými důležitými osobami v aparátu inkvizice byli prokurátor, lékař a kat. Prokurátor - mnich ve službách inkvizice, který byl žalobcem. Lékař dbal na to, aby obžalovaný na mučení "předčasně" nezemřel. O úloze kata snad není třeba ani mluvit
b) obžaloba
Aby odpadlíci od víry mohli být zlikvidováni, museli být především vypátráni. Kdo a za jakých okolností vznášel obvinění? Do určité oblasti, kde měli kacíři velký vliv, byl poslán inkvizitor. Zpravil místního biskupa, že přijede a žádal, aby se na jeho počest konala slavnostní mše, jíž by se zúčastnili všichni farníci, za což jim měly být slíbeny odpustky. Během této mše představil místní biskup inkvizitora a ten proslovil kázání, v němž žádal, aby mu ti, kdo něco vědí o kacířích podali zprávu do 10 dnů. Ten kdo uposlechl v uvedené lhůtě výzvy a sdělil, co věděl o kacířích, býval odměněn udělením odpustků na dobu tří let. Neblahá proslulost církve vytvářela mezi lidmi ovzduší strachu, teroru a nejistoty, jež bylo živnou půdou pro udání častokrát vymyšlená a nesmyslná. Udavači i obžalovaní mohli být chlapci od 14 a dívky od 12 let. Inkvizici také nevadilo poslat před tribunál malé dítě, těhotnou ženu či starce.
Nejvíce ceněným způsobem, jak usvědčit kacíře, nebylo vystopovat ho za pomoci třetí osoby, ale donutit ho, aby se přišel udat sám. Jak bylo možné toho dosáhnout? Za pomoci osvědčených prostředků: obav, zastrašování, hrozeb a teroru.
H.Ch.Lea píše: "A tak měl zcela pravdu Bernard Gui, když řekl, že každé nové odhalení má za následek nová odhalení, udávali rodiče vlastní děti, děti rodiče, muži své ženy, ženy své muže."6
c) vyšetřování
Na základě udání zval inkvizitor svědky v tzv. předběžné vyšetřování, kde mohli potvrdit žalobu. Potom shromážděný materiál dostávali kvalifikátoři, kteří rozhodli, zda má být podezřelý obžalován z kacířství. Pokud inkvizitor dostal kladnou odpověď, nařídil podezřelého zatknout a umístit do tajného vězení inkvizice. Pomatení smyslů ani smrt obžalovaného nebyly důvodem k zastavení vyšetřování.
Vyšetřování nemělo prověřit udání, ale vynutit si na obžalovaném přiznání. Proti obžalovanému mohla svědčit jeho žena, děti, bratři, sestry, otec, matka a jiní příbuzní. Nepřihlíželo se však k jejich výpovědím ve prospěch obžalovaného. Ten vlastně nemohl mít na svoji obhajobu své svědky, protože inkvizice by je mohla obvinit ze sympatií ke kacíři a kacířství. Svědek byl zcela v moci inkvizice, přísahal, že zachová v tajnosti své spojení s ní.
d) výslech
Hlavním smyslem výslechu bylo, aby se obžalovaný přiznal, také se zřekl svých kacířských názorů a smířil s církví. Způsob, jakým se dosahovalo přiznání obžalovaného, byl hlavním článkem inkvizičního soudního procesu, což mělo, jak říká H. Ch. Lea, "nedozírný, neblahý vliv na celý právní systém ve střední Evropě po dobu pěti století."7
Inkvizitor se na výslech zatčeného pečlivě připravoval. Předběžně se seznámil s jeho životopisem a vyhledával o něm místa, jež by mu umožnila zlomit jeho oběť a donutit ji bezvýhradně se podrobit jeho vůli.
Výslech začínal tím, že obžalovaný musel složit slib, že se podřídí církvi a pravdivě odpoví všechny otázky inkvizitorů, prozradí všechno, co je mu známo o kacířích a kacířství a podrobí se jakémukoliv trestu, který mu bude uložen.
Vést výslech, tj. dosáhnout toho, aby se obžalovaný přiznal, bylo považováno za hlavní přednost inkvizitora. Postupem doby se ukazovala nutnost sestavit podrobný návod nebo příručku pro inkvizitory. Autor jedné z nich, inkvizitor Bernard Gui, uvedl, že nelze jednou pro vždy sestavit určité schéma výslechu. Ďáblovi synové by si totiž rychle zvykli na jednotný postup a snadno by se vyhnuli léčkám, jež na ně nastražili inkvizitoři. Ti také měli mnoho "humánních" prostředků ke zlomení odporu svých obětí. Mohli je po léta věznit bez vyšetřování a soudu. Mohli inscenovat domnělý soud. Mohli uvěznit svou oběť v kobce s pohyblivými zdmi. Mohli vězně mořit hladem a žízní.
Vězení inkvizice byla podle Lecha "vůbec nepředstavitelná doupata, ale inkvizice je mohla učinit ještě horšími. Durus carcer et arcta vita8 - situace vězně spoutaného řetězem, polomrtvého hladem, v díře bez vzduchu - se považovaly za skvělý prostředek, jak dosáhnout vězňova přiznání."9
e) mučení
Když inkvizitoři dospěli k názoru, že obžalovaného nelze zlomit přesvědčováním, hrozbami ani úskočností, používali násilí a mučení, vycházející z domněnky, že bolestivá muka působí na rozum daleko účinněji než muka duševní.
Mučení, jehož inkvizice používala v mnoha zemích po dlouhá staletí, je jedním z nejpádnějších důkazů neschopnosti církve přemoci své odpůrce přesvědčováním a ne násilnou cestou.
Mučení uzákonil Inocenc IV., který nařídil v bule Ad extipanda: "Donucovat násilím, aniž by se poškodily údy a ohrozil život, všechny polapené kacíře jako hubitele a vrahy duší, zloděje svátostí a křesťanské víry, aby nanejvýš jasně přiznali své omyly a prozradili jiné známé kacíře, věřící a jejich obhájce, stejně jako zloději a lupiči pozemských statků jsou donucováni prozradit své spolupachatele a přiznat své zločiny."10 Tuto bulu potvrdili i ostatní papežové Alexandr IV. (1260), Urban IV. (1262) a Kliment IV. (1265).
Nejhorší však bylo, že obžalovaný, kterého mučení nezlomilo a neučinil na mučidlech požadovanou výpověď, nebyl osvobozen jako nevinný, ale naopak byl považován za zatvrzelého kacíře, který přetrvává ve svých bludech. Očekávalo jej pak vyobcování z církve a také hranice.
Dříve než byl obžalovaný odevzdán katu, inkvizitor ho "varoval": "My, z boží milosti inkvizitor ten a ten, po pečlivém prostudování materiálu vašeho procesu vidíme, že vaše odpovědi jsou protichůdné a že existují dostatečné důkazy o vaší vině. Protože chceme slyšet pravdu z vašich úst a nezatěžovat uši našich soudců, prohlašujeme a rozhodujeme se toho a toho dne v tu a tu hodinu použít vůči vám mučení."11 Aby se obžalovaný zachránil, musel nejprve doznat svou vinu a prozradit své skutečné nebo smyšlené společníky, a teprve potom mu dovolovali zříci se kacířství. Čím ochotněji hříšník spolupracoval, tím menší mu byl uložen trest. Hrůza, bolest a ostatní pocity zažívané při mučení se dají ztěží popsat. Inkvizice byla v tomto směru nesmírně vy- nalézavá a dokázala vytvořit nejhrůznější mučící metody a nástroje.
f) rozsudek a trest
Vyšetřování skončilo, inkvizitoři buď zvítězili, nebo byli poraženi. V prvním případě učinil obžalovaný výpověď, přiznal svou vinu, zřekl se kacířství a smířil se s církví. V druhém případě obžalovaný rozhodně trval na tom, že je nevinen, nebo se ke kacířství přiznal, ale odmítl se ho zříci a učinit pokání. Tribunál musel vynést rozsudek, který by po- trestal toho i onoho. Inkvizice své oběti nikdy nezprostila obžaloby. V nejlepším případě rozsudek zněl: "obvinění nebylo dokázáno". Navíc inkvizitor mohl trest uložený na základě rozsudku zmírnit, zvýšit nebo obnovit. Touto formulací končil každý rozsudek. Proto si ani po jeho vynesení nebyl odsouzený jist, že jeho utrpení skončilo, neboť inkvizitor mohl své oběti uložit nový církevní trest, další pobyt ve vězení, nebo upálení.
Jaké tresty ukládal svým "svěřencům" inkviziční tribunál? Především církevní tresty - od "lehkých" do "ponižujících" (nošení potupného oděvu), potom vězení různého druhu. Doživotní vězení bylo považováno za nejvyšší stupeň milosrdenství. V těžkém vězení (murus strictissimus) byl odsouzený kacíř sám v cele a měl spoutány ruce i nohy, přísné vězení (murus strictus durus arctus) spočívalo ve spoutání noh a přikování odsouzeného ke zdi, v obyčejném vězení byli vězňové umístěni ve společných celách a neměli pouta. Ve všech případech dostávali vězňové k jídlu chléb a vodu a leželi na otýpce slámy. Téměř všechny tresty byly spojené s bičováním odsouzených a zabavením jejich majetku.
Inkviziční soud trestal krom odsouzeného také jeho děti a potomky (někdy až do třetího pokolení), kteří byli zbaveni nejen dědictví, ale i občanských práv.
g) autodafé a hranice
Odpadlíky od víry, kteří setrvávali ve svých bludech a nechtěli se vrátit do lůna katolické církve; ty, kdo nechtěli přiznat své hříchy a smířit se s církví; ty, kdo se smířili s církví, ale upadli opět do kacířství (stávali se kacíři recidivisty); a rovněž ty, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti a následně zatčeni - ty všechny inkvizice jednající jménem a na pokyn církve vyobcovávala a "propouštěla na svobodu".12
Tato na první pohled nevinná formulace znamenala vlastně pro obžalovaného rozsudek smrti. Odsouzený kacíř "byl propuštěn na svobodu" v tom smyslu, že církev odmítala již dále pečovat o jeho věčnou spásu a zříkala se ho. Světská moc pak kacíře upálila. Později se na světské moci žádalo, aby projevila vůči odsouzeným milosrdenství. Projevovalo se tím, že kacíře, který byl odsouzen k smrti a učinil pokání, před upálením zardousili nebo mu na krk navlékli "límec" se střelným prachem, jenž měl zkrátit jeho muka.
Tvrzení, že církev není oprávněna vydat kacíře světské moci a žádat na ní upálení, bylo prohlášeno na kostnickém koncilu za kacířství a figurovalo jako 18. bod obžaloby vznesené proti Husovi.
O samotném upálení se dochovala četná líčení součastníků.
Postupně vznikl zvláštní rituál, jenž byl všude stejný. Před upálením se konalo autodafé (“akt víry”), pořádané na slavnostně vyzdobeném hlavním náměstí, přičemž byla za přítomnosti církevní a světské moci a obyvatel města sloužena slavnostní mše a vynesen rozsudek nad odsouzeným. Autodafé se konalo několikrát do roka a bývaly po něm upáleny až desítky obětí inkvizice.
V předvečer autodafé bylo město vyzdobeno vlajkami a květinami. Na hlavním náměstí byl postaven oltář a lóže pro krále nebo místního vládce.(Protože autodafé trvalo někdy i celý den, pamatovalo se i na veřejné záchodky.)
Den před autodafé se konala jeho "generální zkouška". Hlavními ulicemi procházelo procesí farníků vedené členy kongregace sv. Petra Mučedníka (patron inkvizice). Členové kongregace stavěli a připravovali "pracoviště" - quemadero (železný koš), kde byli upalováni zatvrzelí kacíři. Veškerý personál místní inkvizice a její donašeči měli na sobě bílá roucha s kapucemi, které jim zakrývaly tváře. Dva z nich nesli zelené korouhve12.
Vězni byli ostříháni, oholeni a oblečeni do čistého prádla. Pak byli odvedeni do čela průvodu farníků. Na náměstí byli odsouzení posazeni na lavici hanby, sloužila se mše a četl rozsudek. Poté nastalo jeho vykonání - od bičování až po upálení. Když byla hranice zapálena, měli zvláště vážení farníci čestné právo přihazovat klestí. Popel byl vhozen do řeky, aby ostatní kacíři nemohli klanět pozůstatkům mučedníků.
4. HON NA ČARODĚJNICE
Co to vlastně byl hon na čarodějnice? Jak vůbec souvisely čarodějnice s inkvizicí, která se zabývala kacířstvím? Ti, kdo byli obviněni z čarodějnictví, přece nespadali pod definici kacířství (kacířství znamenalo pro církevní představitele hlásání nových učení a usilovnou obhajobu chybných a nesprávných náboženských názorů). Vždyť čarodějnice a čarodějníci nehlásali žádné kacířské názory, třebaže byli služebníky ďáblovými. Z církevního hlediska byl kacíř rovněž služebníkem ďáblovým a jednal z jeho popudu. Jak učil už ve 3. století biskup sv. Cyprián, ďábel je původcem každého církevního rozkolu a každého kacířství. Kacíř na rozdíl od čarodějníka nebo čarodějnice, sledoval velkolepější a nebezpečnější cíl. Snažil se svrhnout vládnoucí zřízení, vládnoucí církev a nahradit ji vlastní - ďábelskou - organizací, zatímco čarodějníci a čarodějnice si takové úkoly nekladli a věnovali se jen drobnému škůdcovství. Církev je odsuzovala a trestala, avšak až do 14. století nemělo pronásledování čarodějnictví masový charakter.
Aby se kouzelnictví a čarodějnictví staly předmětem hromadného pronásledování a podléhaly inkvizici, musely se stát kacířskými - "zřetelně se vyznačovat kacířstvím". "Smlouva s ďáblem" ještě nečinila z kouzelníka či čarodějnice kacíře, protože tu chyběl jeden velmi důležitý prvek, bez něhož církev považovala kacířství za nemyslitelné - tajná, spiklenecká organizace. Taková organizace sice neexistovala, ale "šikovní" inkvizitoři ji vytvořili nebo spíše vymysleli. Čarodějníci a čarodějnice byli podle církve ďáblovými vojáky, to znamená, že patří k "ďáblovu vojsku", k "ďáblovu shromáždění". Důkazem existence "ďáblova shromáždění" byly pro zvrácený rozum inkvizitorů mytické "reje čarodějnic". Jakmile vznikla tato "geniální" myšlenka, nebylo obtížné ji dokázat. Kterýkoliv inkvizitor mohl za pomoci kata donutit každou ženu, aby se přiznala k účasti na ďáblově shromáždění a reji čarodějnic, a pak ji odsoudit za kacířství k upálení.
Jak se inkvizice v různých zemích křesťanského světa upevňovala, pořádala stále více procesů s "čarodějníky" a "čarodějnicemi" a vynucovala na nich hrozbami a mučením stále nestvůrnější doznání, že se spojili s ďáblem a vykonali svatokrádežné, kacířské a hanebné skutky a dopustili se všemožných těžkých přestupků. Takové procesy vzbuzovaly mezi věřícími všeobecnou hrůzu a nevoli, strach, nedůvěru a podezřívavost, pocit bezmocnosti; přesvědčovaly je o tom, že jedině církev a inkvizice je mohou uchránit před nestvůrnými úklady ďábla a jeho "vojska".
Čarodějníkům a čarodějnicím přisuzovala inkvizice všechny odporné činy, jaké jen existovaly. Byly tu zastoupeny i živelné pohromy - sucho, záplavy, krupobití, úhyn dobytka, bouře, ve středověku tak časté epidemie moru a jiných nemocí a také nešťastné případy, požáry, neodhalené krádeže, uhranutí, neplodnost, předčasný porod a mnoho dalších. Inkvizice pořádala skutečné hony na čarodějnice. Každý maniak, fanatik, kdo někomu něco nepřál nebo usiloval o jeho život, mohl obvinit svého souseda nebo známého, že z popudu ďábla uhranul, způsobil škodu jemu nebo jeho rodině, uřkl jeho krávu nebo kohouta. Inkvizice pak mohla snadno dosáhnout toho, že takový čarodějník nebo čarodějnice učinili na mučení plné doznání. Udavačství bylo nerozlučnou součástí inkvizičního systému. Však také čarodějnice mohla být objevena stejně jako kacíř jedině za pomoci udavače. Není proto divu, že inkvizice udavačství všemožně podporovala, udavači byli přirovnáváni k mučedníkům za víru, dostávali odpustky a peněžní odměny.
V polovině 14. století měla církev již velmi přesnou koncepci o existenci kacířské sekty kouzelníků a čarodějnic, kterou vytvořil z "božího trestu" ďábel ke zkáze křesťanů.
Nebylo žádnou zvláštností, že obviňovány z příslušnosti k "čertově chásce" byly hlavně ženy "čarodějnice". Inkvizitoři Sprenger a Institoris v "Kladivu na čarodějnice" tvrdili: "Jde o kacířství čarodějnic, a nikoli kouzelníků, kteří nemají zvláštní význam."14 Proč právě čarodějnic, a ne čarodějníků? Odpovídalo to církevní tradici, která se dívala na ženu jako na původkyni "dědičného hříchu". Sprenger a Institoris to zase vysvětlovali tím, že ženy daleko předčí muže v pověrčivosti, pomstychtivosti, ctižádosti, vášnivosti a nenasytné smyslnosti. Proto, "je správnější nazývat toto kacířství nikoli kacířstvím kouzelníků, ale převážně čarodějnic, aby název byl odvozen od silnějšího. Nechť je veleben Bůh, který dosud uchránil mužské pokolení od takové poskvrny. Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět. Proto nás tak vyzdvihl."15
Značný počet upálených "čarodějnic" tvořily ženy s narušenou duševní činností, hysteričky a "posedlé". Nebo to byly právě naopak ženy nesmírně inteligentní a sečtělé, které jejich doba odmítala přijmout. Nemocné ženy však byly nejmocnějšími představitelkami ďábla a církev nelitovala sil, aby tyto nejnebezpečnější a nejzatvrzelejší kacířky zneškodnila, a v tomto krvavém účtování se dopouštěla ohavného zločinu. Nikdy a nikde nepopírala spojení upalované ženy s ďáblem, nikdy ji nepovažovala za nemocnou a slova šílených obětí vydávala za svědectví skutečného spojení čarodějnice s nepřítelem lidského pokolení.
Tím, že církev upalovala ženu jako nebezpečného zločince, jedině posilovala ve společnost představu o čarodějnictví a démonech a rozsévala šílenství, které se hned stávalo obětí nenasytných choutek církve.16 Inkvizitoři, kteří obviňovali čarodějnice z kouzel, sami dělali kouzla, když na nich vymáhali usvědčující doznání. Před mučením sloužili za jeho zdar mši, napájeli nešťastné oběti nalačno "svatou" vodou, aby "jim ďábel nemohl svázat jazyk", upevňovali na nahé tělo "čarodějnice" stuhu "dlouhou jako výška Spasitele", která prý tížila obžalované "víc než řetěz", pronášeli různá zaklínání, aby "otevřeli ústa" zatvrzelých a neposlušných "čertových žen".
Před mučením kat oběti oholil všechny vlasy a chloupky na těle, aby nemohla schovat "ďáblův lístek", který ji dělal imunní vůči bolesti. Kat pečlivě prohlédl tělo "čarodějnice", zda nemá "čarodějnickou pečeť" - mateřské znaménko nebo jakoukoli skvrnu na kůži. To bylo totiž považováno za nezvratný důkaz viny. V uznávaných inkvizitorských příručkách se doporučovalo upálit také děti usvědčené "ze zločinných styků s čarodějnicemi a ďáblem". Děti, jež se dostaly do rukou katů inkvizice, se mohly zachránit jedině výpovědí proti vlastním rodičům.
Když byli obviněni muži z čarování, neměli mnoho nadějí na záchranu, ženy však takovou naději neměly vůbec. Ženu, která byla obviněna z čarodějnictví a která se dostala do pekelného stroje inkvizice, nemohlo nikdo a nic zachránit. Jezuita Fridrich Spee, který zpovídal stovky "čarodějnic" z mučíren inkvizice ve Wurzburgu, napsal ve svém traktátu "Cautio criminalis" (1631): "Jestliže obžalovaná vedla špatný život, dokazovalo to samozřejmě její spojení s ďáblem, byla-li počestná a chovala se příkladně, bylo jasné, že se přetvařovala, aby svou počestností odvrátila podezření ze styků s ďáblem a z nočních cest na rej čarodějnic. Má-li při výslechu strach, je jasné, že je vinna: svědomí ji prozrazuje. Jestliže si počíná klidně, přesvědčená o své nevinně, je nepochybné, že je vinna, neboť podle názoru soudců čarodějnice se vyznačují tím, že lžou s drzým klidem. Jestliže se hájí a ospravedlňuje před obžalobou proti ní vznesenou, svědčí to o její vinně, jestliže ze strachu a zoufalství před nestvůrností falešných obvinění klesá na mysli a mlčí, je to přímý důkaz jejího provinění... Jestliže nešťastná žena nemůže mučení vydržet a divoce koulí očima, znamená to pro soudce, že hledá očima svého ďábla, zůstává-li se strnulýma očima napjatá, znamená to, že vidí svého ďábla a dívá se na něj. Má-li v sobě sílu snášet hrůzy mučení, znamená to, že ji ďábel posiluje a je nutno ji mučit ještě víc. Když to nevydrží a na mučení zemře, znamená to, že ďábel ji usmrtil, aby neučinila výpověď a neodhalila tajemství."17
A přesto ne vždy dosahovali inkvizitoři očekávaných výsledků. V protokolech inkvizice se říká, že některé oběti snášely muka, aniž pohnuly svalem v obličeji, a nevydaly ze sebe ani hlásku, "ačkoliv do nich bušili jako do kožichu". To lze vysvětlit nejen tím, že oběti byly ve stavu šoku nebo "hysterické anestézie", ale i skutečným hrdinstvím mnoha žen, které daly přednost mukám a smrti, než aby lživou výpovědí zahubily a zostudily samy sebe a své nejbližší. Rozdíl v smrti byl pouze ten, že čarodějnici, která litovala svých hříchů a učinila výpověď, byla nejprve uťata hlava nebo byla zardoušena, a pak byla upálena. Zatvrzelá čarodějnice však byla upálena zaživa a často byla předtím zmrzačena - uřezali jí končetiny nebo jí rozžhavenými kleštěmi vyrvali kusy masa. Všechny tyto ukrutné činy se prováděly veřejně, za obrovského srocení lidu a za přítomnosti dětí, přičemž diváci museli dávat najevo svůj souhlas.
Odpovědnost za nepopsatelné ukrutnosti a zvěrstva, jež provázely procesy s čarodějnicemi, nesou spolu s inkvizicí církevní koncily a římští papežové, kteří tyto hrůzné činy posvěcovali.
Hon na čarodějnice, procesy a upalování žen obviněných z čarodějnictví trvaly od 15. do 2. poloviny 18. století. Ustaly teprve tehdy, když moc středověké katolické církve do značné míry zanikla. Je ale otázkou, proč hon na čarodějnice začíná právě na prahu renesance a pokračuje za absolutismu, tj. v poměrně osvícené době ve srovnání se vzdáleným středověkem. Bylo to nejspíše způsobeno tím, že pronásledování čarodějnic bylo následkem staletého boje církve s kacíři. Inkvizice vyvolala svou teroristickou činností ovzduší všeobecného podezřívání a nakazila pronásledovací mánií mnoho církevních hodnostářů a teologů. Inkviziční stroj se nemohl spokojit jen s vyhlazením kacířů, ale horečnatě konstruoval další zjevně vymyšlené případy, přičemž hon na čarodějnice mu poskytl skvělou příležitost. Zločiny, jichž se v této oblasti dopustil, umožňovaly jeho existenci ještě po několik staletí a přispívaly k upevnění vlivu církve na věřící.
V důsledku honu na čarodějnice, který v křesťanských zemích trval více než dvě století, bylo usmrceno přes sto tisíc nevinných lidí, převážně žen. Přičteme-li k tomu příbuzné a přátele upálených, kteří na základě procesů s čarodějnicemi byli zbaveni majetku a svého postavení lze mluvit o miliónech obětí.
5. INKVIZICE VE 20. STOLETÍ
Koncem 19. století vznikl mezi představiteli církve a věřícími směr hlásající obnovu církve v duchu současné společnosti. Tento směr byl nazván modernismus.
Modernisté náboženství považovali za věc svědomí a tvrdili, že je vytváří člověk.
Rychlé rozšíření modernismu ve Francii, Německu, Itálii, Anglii a USA nanejvýš vyděsilo italskou církevní hierarchii, mezi níž se udržovali středověké tradice. Italští církevní představitelé se obávali toho, že by po vítězství modernistických tendencí ztratili své privilegované postavení v církvi. Vláda Pia X. se vyznačovala urputným bojem proti novému kacířství ze začátku 20. století - modernismu.
Na přímý pokyn Pia X. byla vytvořena tajná organizace známá též pod názvem Sapigner, která pozorovala a sledovala všechny církevní hodnostáře, včetně kardinálů, zkoumajíce jejich sympatie k modernismu. V církvi znovu zavládlo ovzduší strachu, vzájemné nedůvěry, donášení, anonymních udání a intrik. Usvědčení hodnostáři byli zbavováni svých hodností, byli pronásledováni kongregací inkvizice a případě "zatvrzelosti" byli vyobcováni z církve a dáni do klatby. Pius X. zavedl v roce 1910 zvláštní protimodernistickou přísahu ("přísahu na věrnost víře"). Spisy modernistů byli zahrnuty do Seznamu zakázaných knih.
Zároveň protesty proti inkvizičním metodám při pronásledování lidí jiného vyznání donutily římského papeže, aby změnil všeobecně nenáviděný název svaté kongregace římské a světové inkvizice na kongregaci Svatého oficia. Tím se však obsah její činnosti nezměnil. Pod novým názvem dále plnila dřívější funkce - boj proti všemu pokrokovému v církvi i mimo ni.
Vláda jednoho z dalších papežů Pia XII. byla zase zaměřena proti komunistickým stranám a komunismu vůbec. Ale široké kruhy věřících, které prošly protifašistickým bojem za války, odmítly následovat protikomunistický kurs Vatikánu. Miliony věřících hlasovaly pro komunistické kandidáty v parlamentních volbách v Itálii, Francii i v jiných zemích. Aby je zkrotil a podřídil protikomunistickému kursu, použil Pius XII. starých a osvědčených prostředků boje katolické církve proti jejím odpůrcům - vyobcovávání z církve, klatby, varování, napomenutí atd. Není tedy divu, že za své vlády měl Pius XII. zvláště dobrý vztah k nejvyšší kongregaci "svatého" soudu. Ta na pokyn Pia XII., který stál podle tradice v jejím čele, oficiálně vyobcovala z církve komunisty a zakázala věřícím: "uveřejňovat, rozšiřovat a číst knihy, přehledy, noviny nebo letáky, jež podporují učení nebo činnost komunistů, a rovněž publikovat v nich". Tento dekret však neměl na věřící valný účinek. Protikomunistický, protikapitalistický a protiimperialistický kurs Vatikánu se setkával se stále větším odporem přímo v řadách představitelů církve. V roce 1953 kongregace Svatého oficia zakázala a zařadila do Seznamu zakázaných knih dílo italského kněze Zena Saltiniho "Nesouhlasíme"18, který byl zakladatelem a vedoucím kolonie "Nomadelfia"19 pro děti bez domova - oběti minulé války.
Saltini také vášnivě pranýřoval nákladný přepych papežského dvora, věčně intrikující a morálně degradující vatikánskou šlechtu a papeže, jež po staletí vzkvétají vedle do nebe volající bídy lidu.
Nástupcem Pia XII. byl Jan XXIII., který se do dějin papežství zapsal jako církevní reformátor, iniciátor politiky "přizpůsobení" (aggiornamento) církve současným podmínkám.
Po zvolení Jana XXIII. papežem začal ve vatikánských nejvyšších kruzích urputný boj mezi stoupenci nového papeže a zastánci dřívějšího kursu Pia XII., kteří spravovali římskou kurii, zejména kongregaci Svatého oficia.
Touha po přeměnách a snaha přizpůsobit se novým podmínkám druhé poloviny 20. století převládly na II. vatikánském koncilu (1962-1965). Nabyli na něm vrchu tzv. novátoři, kteří požadovali zrušit takové nenáviděné instituce, jako je kongregace inkvizice a Seznam zakázaných knih, a skoncovat s politikou vyobcovávání a klateb. Byli také pro dialog s kacíři
- protestanty, pravoslavnými, muslimy, buddhisty a židy -, pro uznání vědeckých úspěchů, pro pomoc zemím "třetího světa"
Na zasedání koncilu v říjnu 1964 vystoupil s požadavkem zrušit Seznam zakázaných knih a zastavit inkviziční procesy švýcarský teolog, opat Hans Kung. Ve stejném roce vyšla ve francouzštině a italštině kniha od katolického činitele Hanse Kuehnera "Index Romanus", v níž autor požadoval zrušení Seznamu zakázaných knih. Tvrdil: "Seznam je hloupý, prastarý, úplně se zkompromitoval, je to jediná kniha, kterou je třeba zakázat."20
Konečně 7. prosince 1965 uveřejnil vatikánský orgán "Osservatore Romano" papežův dekret "Integrae Servandae", jímž měnil název kongregace "svatého" tribunálu a zaváděla se řada nových předpisů o její činnosti. Stará inkvizice se stala kongregací věrouky, přestala se nazývat "nejvyšší" a rušila se funkce komisaře - prokurátora inkvizice.
Dne 14. června uveřejnil kardinál Ottaviani (slepý vyznavač inkvizice), který stále byl v čele kongregace věrouky, oficiální oznámení, podle něhož se Seznam zakázaných knih rušil.
Čtení spisů v něm odsouzených zůstávalo sice nadále hříchem, avšak viníku za to nehrozil žádný církevní trest. Papežská kurie sice nadále odsuzuje knihy, které se jí nehodí, avšak jejich autoři i čtenáři už nejsou obviňováni z kacířství, nejsou dáváni do klatby, proklínáni a zbavováni království nebeského. Ty časy už minuly.
I přesto, že se kardinál Ottaviani stále snažil obnovovat boj proti novodobému kacířství, byly jeho dny sečteny. Dne 8. ledna 1968 se Ottaviani vzdal své funkce a papež Pavel VI. jeho demisi přijal. Na jeho místo jmenoval jugoslávského kardinála Františka Sepera. Na rozdíl od Ottavianiho byl Seper jmenován prefektem21 kongregace věrouky. Až do teď byl prefektem papež. Toto nové opatření znamenalo, že římský papež byl zbaven přímé odpovědnosti za řízení činnosti. Takto neslavně skončila kariéra posledního inkvizitora katolické církve kardinála Ottavianiho.
K tomuto tématu výstižně píše jeden vatikánský časopis "Civilta Cattolica": "Oficiální církev už nemůže používat vůči svým odpůrcům metod inkvizice a vyobcovávat je. "Svatý" tribunál sice ještě existuje pod novou formou kongregace věrouky, ale nikdo se ho nebojí, ani ti nejpravověrnější teologové. Inkvizice je už pouhou mrtvolou a sotva kdy obživne, neboť zázraky i přes tvrzení staromileckých teologů se nedějí ani v církvi."