Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vampyrismus

29. 3. 2007

Pojednání o vampyrismu

Vampirismus - věčné téma všech věkových generací. Lidstvo se s ním potýká již od nepaměti. Před několika staletími to byli přízračné, éterické bytosti s bledou pletí a dlouhými tesáky, teď už je to spíše vzrušující legenda a slabé rozechvění při představě starého hradu s dřevěnou truhlou ve sklepení.

Hrůzostrašné příběhy a historky o upírech byly situovány převážně do Transylvánie, Maďarska, Moravy a Čech. Tehdejší naivní obyvatelé malých vesnic mylně považovali mor a nevysvětlitelné nákazy jako projev něčeho nadpřirozeného a neživého. Tehdy vznikla určitá představa o upírech. Podle mnohých zdrojů okultistické literatury z období expresionismu to byli temné přízraky opouštějící své strašidelné sídlo jen za tmy, proměňující se do zvířecí podoby a posléze sající krev nějaké nebohé oběti. Žili stovky let a z návštěvníků svých panství dělali blázny, kteří jim sloužili. Charakteristické pro ně byli již zmíněné dlouhé špičáky, temný hlas a vysoká postava. Těžko si ale můžeme domýšlet, zda to nebyla jen dosti pomýlená představa o nesnesitelném sousedovi.

Vampirismus můžeme rozdělit do několika skupin.

První, nejspíše nejdůležitější je samozřejmě upír, nebo-li vampír. Je to nejrozšířenější forma tohoto cyklu. Mrtvý údajně žvýkal svůj oděv a poté vylézal z hrobu a způsoboval smrt nejdříve příbuzných, pak i osob méně blízkých.

Druhá, neméně významná forma je takzvaný revenant, který opětovaně vycházel z hrobu.

A konečně - vlkodlak. Jistě velmi známá a ´oblíbená´ skupina. Výjimečná oproti předchozím dvou je tím, že člověk byl považován za vlkodlaka již za života. Vyznačovala se bolestivou proměnou do vlčí podoby během úplňku.

Pod pojmem upír najdeme v naučných encyklopediích zvěsti o duchovi čaroděje narozeném už se zuby a výhradně nekřtěného. Upír, který den co den (řekněme spíše večer co večer) vstává a nelítostně saje krev zbloudilým pocestným a posledním opozdilcům, zahyne pouze když je jeho srdce probodnuto kůlem. V některých krajích a zemích dokonce mrtvému vampírovi jako prevenci useknuli hlavu dlouhým mečem kovaného výhradně ze vzácného, ušlechtilého kovu. To je ve zkratce asi vše, co nám k tomu říkají moudré knihy…

Přejděme teď k opravdovým, kdysi údajně žijícím upírům.

Hrabě Drákula - kdo by ho neznal. Muž ověnčený tolika legendami a hrůzostrašnými povídkami. Drákula byl skutečný, ukázkový případ vampíra. Uhlově černé vlasy, tmavé, uhrančivé oči, hluboký a podmanivý hlas a celý ten průzračný zjev, vyzařující takovou elegancí a aristokracií, až se ženám tají dech. Bral na sebe zvířecí podobu a poroučel všelijaké havěti. Těžko tedy pochopit, proč si spisovatel Bram Stoker vybral jako předlohu pro své dílo rumunského krále Vlada Tepese. Ten proslul svou nesmírnou krutostí a nekompromisností. I přesto, že se proslavil svou zálibou nabodávat nepřátele na kůly, však nepředpokládejme, že on byl tím samým vznešeným mužem obírající ženy nejen o srdce, ale i o červené krvinky. Právě tento případ svědčí o dost odlišné lidské představě o těchto děsivých, krvelačných stvořeních.

Co dodat na závěr? Tyto legendy vznikly již v pravěku z víry v nadpřirozené síly oživující mrtvé a byly úzce spojeny se strachem z neživých. Jak je známo, tak si lidé tehdejšího myšlení a rozumu nedokázali některé, pro nás možná už banální věci a jevy logicky vysvětlit. V tom případě vznikaly pověry a strašlivé povídačky, které jen víc a víc prohlubovaly odpor a strach z něčeho odlišného.